Vzpomeneš si

Předávání informací, tak jak si myslíme, že funguje, je ve skutečnosti založené na úplně jiném principu. Spousta z nás má pocit, že se učí nové věci. Myslíme si například, že když si něco poslechneme nebo přečteme, že můžeme zjistit něco, co nevíme. A v tom je právě ten obrovský omyl. Představte si těhotnou ženu, kterou čeká její první porod. Už viděla porody ze záznamu, nebo o nich četla či si vyslechla nespočet příběhů o porodech od svých přítelkyň či známých, navštíví semináře, které ji mají na porod připravit. Ve chvíli, kdy skutečně prožije porod, bude vědět, že ani jedna z těch představ, které si o porodu vytvořila, neodpovídá tomu, co poté skutečně prožila. Že tohle prostě nejde předat. A tohle platí o všem, co v životě prožíváte. Muž, který si zažil pohlavní zneužití, nebo týrání od svých blízkých nikdy nemůže PŘEDAT tuto zkušenost nikomu, kdo to nezažil. Může ji pouze SDÍLET s někým, kdo si tím prošel též. Já jsem například napsala knihu, v které jsou mé vlastní zážitky. A přestože jsem se snažila volit taková slova, symboly, která budou co nejvíce srozumitelná tak, aby nedocházelo k mylným představám, tak přesto nemohu zabránit tomu, že ta kniha nebude pochopená tak, jak jsem zamýšlela. Že spousta lidí, kteří si ji přečtou v ní najdou jen to, co je jejich vlastním prožitkem, a zbytek bude jen v jejich představě a velmi vzdáleno skutečnosti mnou prožité. A to, co bude nad rámec jejich skutečných prožitků v knize ani nenajdou, neuvidí. Vše ještě bude proloženo pouze srovnáním s jejich pocity, které kdy prožívali oni v podobných situacích. Kdo nepocítil bezpodmínečnou lásku, nemůže ji skrze knihu nikdy načíst nebo se jejímu prožití byť jen přiblížit. Najde v knize jen tu intenzitu prožitku, jen tu lásku, kterou on sám dokázal/a procítit. Byla jsem si toho vědoma a jsem si toho vědoma stále.

Nic nelze předat.

Není pak tedy marné cokoliv psát?

K čemu jsou pak knihy, když se z nich nic nemůžeme naučit?

Jsou ke sdílení, že v tom nejste sami. Protože tam někde je pár bytostí, kteří zažívají podobné pocity. Ti v knihách najdou vnitřní oporu. Najdou tam ten pocit: Tohle přesně znám. Tohle jsem zažil/a. Tohle právě prožívám. A ano, nejsem v tom sám/a. I tohle se dá přežít 😊

A také to není o tom, že bych se povyšovala nad ostatní. Jde pouze o stupeň poznání. Rozpomenutí se na sebe. Ve skutečnosti neexistuje žádná fáze učení. Je to pouze vzpomínání si na sebe. Na to, kdo jsme. Odkud pocházíme. Na to, co už dávno dávno obsahujeme. Pocházíme z Jednoty a Jednotou jsme. Separace je jen pomůckou k uvědomění si sebe sama tím, že se na sebe mohu dívat. Je to jako vytvoření prvotního zrcadla. Já a v zrcadle jako Ty. Jsme součástí velké zrcadlové síně.

Kamkoliv se pohneš koukáš na sebe.

Jenže se zprvu vůbec nepoznáváš.

Tvé skutečné Já jsem ví, že separace je pouze iluzí. Ví, že Já je jen iluzí, ale přesto tak moc potřebnou. Já je pro ni posvátné, přestože je iluzí.

O těchto poznatcích zároveň nejde psát. Není dostatek symbolů pro vyjádření. Slova jsou v tomto případě velmi omezená. I přesto se pokouším (to je naprosto správné slovo 😅) to sepsat, ačkoliv vím, že to vlastně nejde.

Vím, že zdaleka nemohu obsáhnout do slov to, co bych ráda s vámi sdílela. Může to být pouze předáno podprahově jako součást článku, jako pocit, jako vnímání čehosi neurčitého při čtení těchto slov.

Uvědomění si, že není žádný žák a není žádný učitel je přelomové ve vývoji lidstva.

Když vnímáte sebe, jako součást celku, víte, že jednotlivé části (nejen bytosti je třeba podotknout) jste VY. Díváte se tedy sám na sebe a vidíte, že jednotlivé části jsou v jiných fázích rozpomínání se na sebe sama. Nelze nic urychlit. Nelze na sebe ani na sebe v druhých tlačit. Váš soused je vaše část, která možná ví už víc o tom, kdo je, nebo možná ví ještě méně kdo je, než vy. To zjistíte tím, že s ním budete sdílet. Nemůžete ho však nic naučit. Lze ho inspirovat, nebo pohoršit (to tehdy, když se vzpomínání si brání). Ale každá oddělená jednotlivá bytost se učí tím, že vzpomíná. A dělá to sama za sebe.

Člověk, o kterém máme pocit, že je náš duchovní učitel, je pouze naše část, která už si na sebe vzpomněla víc než my. Pochopíme ho však jen do té roviny, do které jsme si vzpomněli my sami. Víc od něj nepostřehneme, nepochopíme, neporozumíme. Do té doby, než si sami vzpomeneme. Nenaučí vás nic, co si sami neotevřete, ani kdybyste s ním strávili dlouhé roky.

Ani ve škole vás nemůže nikdo nic nového naučit. Žáci si pouze vzpomínají. A na vzpomínání je nejlepší klid a absence jakéhokoliv tlaku. Pokud se na žáka tlačí jeho vzpomínání nemusí být skutečné, může se jednat pouze o využití paměti, kdy si nacvičí jednotlivé pokyny, znalosti, ale poté na ně zapomíná, protože si ve skutečnosti nevzpomněl - nestalo se to jeho nedílnou součástí, ale pouze využil paměť jako nástroj. To však není to samé, jako POCHOPIT.

Proto spousta lidí vám dokáže odříkat spoustu věcí, ale naprosto nechápou k čemu, proč nebo na co jim to vlastně je.

Pochopení je informace, která zůstává součástí vás napořád. Informace naučená a podržená v tzv. mezipaměti je pouze dočasná informace, která se poté vypouští (zapomíná), protože nebyla ve skutečnosti nikdy pochopena.

Je nám tedy jasné, že veškeré učení, jak probíhá teď je naprosto nefunkční. Fáze vzpomínání přichází totiž spontánně. Ukáže se skrze primární dětskou otázku Proč? Do té doby nemá cenu vysvětlovat, cokoliv komukoliv předkládat. Duše sama ví, kdy a na co se má zeptat. Absence otázek u dospělých je právě znamením potlačení přirozeného vývoje bytosti nátlakem nevyžádaných informací zvenku. Tuto připravenost neboli zralost k růstu nelze uspěchat. Nelze ji tlakem vynutit. A chtění je také součást tlaku.

Určitě znáte ten pocit, když si přečtete knihu nějakého filosofického ražení, knihu určenou k duchovnímu růstu, tak ji v nějaké fázi možná neporozumíte. Odložíte a necháte fermentovat pěkně v knihovně. A za pár let, pět nebo i deset si vás kniha zavolá znovu. Otevřete ji, čtete a nestačíte se divit. Jak je možné, že jsem to tam předtím neviděl/a? A tak to je. Ne, že by se fermentovala kniha, ve skutečnosti jste se mezitím pěkně fermentovali vy sami.

Kniha vás nemůže nic naučit. Lze s ní pouze sdílet to, co už jste pochopili. A i tak, nemůžete vidět to, co skutečně psal autor knihy (tedy dokud neprožijete, že jste Jedno, pak se stáváte oným autorem i vy). Lze pouze inspirovat (také lze říct zasít semínko).

Tak jak tedy? Mám psát, nemám psát?

Ale ano, není to marné. Někdo si knihu, článek otevře a bude vědět, že není sám. Že tam někde je někdo jako on. Že někdo vnímá, cítí, prožívá podobně tak, jako on. A tenhle prožitek je krůček k Jednotě bytí. Je to nejdůležitější část, kterou si bere čtenář nebo posluchač. Potvrzuje si již to, co ví. Nebo to, co bylo malinký kousek od vzpomenutí si. To, co je nad rámec, totiž (prozatím) nezachytí. Někdo dokonce zachytí pouze tu informaci, kde mi všude v textu chybí (v mém případě i často přebývá) čárka 😂. Ale i to je v pořádku.

A tak, přesto přese všechno i já píšu. Sednu si a věnuji čas tomu, že to tady nechám pro někoho, kdo si řekne; přesně tohle jsem teď potřeboval/a.

Že to tady nechám pro sebe sama, v jiné fázi vzpomínání si. A sama jsem velmi potěšena, když nacházím drobečky po cestě, co jsem si jako vyspělé Ty naházela po cestě. 

Abych trefila DOMŮ. 

K sobě. 

K Tobě. 

K Bohu.

Děkuji sobě i Tobě, prosím pokračuj v tom, co děláš ze srdce 💗