Důležitost přijetí traumatu

Rozlišení mezi pozemskou a nadpozemskou rovinou z hlediska prožitého traumatu je zásadní pro délku i hloubku léčení se. Z mých zkušeností vyplívá, že se často zaměňují úhly pohledu ve fázích, kde by měly být zpracovány v jiném pořadí. Nejde přímo o hierarchii jako takovou, ale spíše o určité uspořádání.

 Tak jako fyzické tělo má vrstvy, které mají svůj účel, a jejichž prohození by znamenalo, že by lidské tělo nemohlo plnit účel, pro které je stvořeno. Například kosti zvenčí by sice zajistili pevnost, ale už by nešel pocítit komfort a měkkost dotyku, která ač způsobí zranitelnost, tak přináší na druhé straně velkou smyslovou rozkoš. To by třením kostí jaksi nevzniklo 😏. Takže tento řád má v sobě jasnou praktickou stránku. Je to precizně poskládáno a funguje dokonale. Protože i ta zranitelnost, která by mohla působit nedomyšleně, tak sebou přináší obrovské množství zkušeností ke zpracování. 

Tahle uspořádanost pak platí i ve způsobu, jak se budeme rozvíjet po duchovní (nadpozemské) rovině. A tady se, možná i projevováním svobodné vůle člověka, často roviny promíchávají a pak vzniká stagnace během léčby traumatu. Násilné otevírání se do duchovní - nadpozemské roviny (*) s sebou nese vhledy, které ještě nejsou plně pochopeny, není ještě integrována vrstva, která je pro tyto vhledy potřebným pevným základem, a to může být také jeden z důvodů, proč se pořadí v léčení přeskakuje. Nastává pak zaseknutí, protože nás to z úrovně přijetí má vést k pochopení a odtud zase k odpuštění. To se ale bez potřebného skutečného PŘIJETÍ nestane, čímž se bytost dostává do stavu chaosu, kde chvílemi cítí lásku a chvílemi nenávist a smutek nad prožitým. A tento stav je již dlouhodobým a konstantním. Bolest v ní stagnuje. V emoční vrstvě to stále bolí, ale mentální vrstva tvrdí, že vše je, jak má být, že jsme duchovní bytosti, které tu žijí své příběhy a vše se děje v pořádku. A tak tomu i je, jenže bez důkladného přijetí traumatu, které je nutné ke správnému pochopení (dává skutečnou odpověď na otázku Proč se to stalo, namísto jen plytké odpovědi, protože to takto je správně a tak to chodí) se velmi nesnadno dostáváme z této svízelné situace. A teď nechci tvrdit, že to tak je špatně, protože ono vše má svůj určitý smysl. Takže i toto je cesta k moudrosti a zralosti. Jen je dobré naučit se vidět, kde se během cesty stává chyba (rozuměj, že chyba je vždy nástroj učení), a pak se díky této chybě naučit dělat správné kroky. Pokud tedy stagnujeme v tomto stavu dlouho, stává se jaksi chronickým a je potřeba vlastní silou vytvořit nápravu (stejně tak se projevují i ve fyzické vrstvě nerovnováhy - chronická onemocnění, které nás nutí udělat potřebné kroky k nápravě a jsou zároveň vždy propojené s emoční či duchovní vrstvou). Během zpracování traumatu se dějí určité potřebné fáze. Je dobré vědět, že skutečná traumata se nám stala v obrovské většině ve věku, kdy jsme v absolutní oběti. A ve velmi raném věku v tomto stavu právě jsme. Pojem absolutní oběť je volen z důvodu absolutní závislosti na druhém. Toto období, se nazývá dětství. Tady se odehraje většina traumat. Trauma neznamená vždy nějaký silný nepříjemný zážitek, jako je fyzické a psychické týrání. Mohou to být věci, které patří do každodenní výchovy. A zároveň ne ze všeho vzniká trauma. Trauma vzniká tehdy, když naplno, ve všech svých vrstvách, neprožijeme určitou událost a tudíž nedochází k přijetí události, pochopení proč se stala a následné výchozí zkušenosti.Trauma je tedy ještě nepochopená zkušenost. Patří do ní jednoznačně velké újmy na fyzickém těle i v emoční vrstvě. Často je provází úlek (šok), při kterém se na chvíli částečně oddělíme od fyzické těla a nedostatečně prožijeme danou zkušenost. A stejně tak do ní patří menší či větší tlaky vedoucí z autorit kolem nás, které nás nutí k něčemu, s čím nesouhlasíme. Což nemusí nutně znamenat, že máme pravdu a ten druhý ubližuje, jen ještě nechápeme proč se to takto musí dělat a vnímáme to ze svého pohledu jako násilí, protože nemáme dostatek zkušeností a dostatečně vyvinutý intelekt, abychom si to správně odůvodnili. Například když dítě běhá blízko silnice s auty a vrhá se do ní a rodič ho dobíhá a silně ho strhne. Dospělý situaci chápe. V dítěti však probíhá pocit z přerušení hry, že je na něj rodič zlý a nebo, že ono samo je špatné, čímž prožívá pocit bezmoci, kdy je s ním nějak zacházeno proti jeho vůli. I tato zkušenost může přinést trauma. To se uzavře do něčeho podobného jako kapsle a obíhá v našem jemně-hmotném systému a čeká na otevření a dořešení (integraci prožitku a z něj pramenící zkušenost). Tento prožitek se většinou zapomíná a přesouvá se do podvědomí. Tudíž my cítíme třeba neobvykle silný strach z rychlých pohybů, nebo prudšího doteku, ale netušíme ještě proč tomu tak je. Protože zážitek je v podvědomí. Zároveň každá zkušenost chce být vytvořena, proto se budeme dostávat do situací, které jsou podobné a přinášejí původní energii, která je potřebná k otevření té kapsle a tím znovu prožití podobné události k dořešení. My pak následně spíš řešíme nové vzniklé situace, než přímo jejich původ. Řešíme tedy spíše problémy se vztahy v partnerství či se svými dětmi nebo s nadřízenými v zaměstnání (protože na otevření takové kapsle je potřeba podobná energie a tak se nutně vracíme do postu oběti, a to lze i lépe působením nějakých umělých autorit, jímž nadřízený v zaměstnání bezpochyby je). Tím je dobré vědět, že každé trauma nese cennou zkušenost. A po vytvoření zkušenosti, mizí i trauma jako takové. Ve výše uvedeném případě by nám došlo, že rodič měl o nás strach a zachránil nás z nebezpečné situace. V dospělém věku již máme kapacitu na to, pochopit strhnutí dítěte ze silnice. V dětském věku ještě vnímáme vše odlišně. Každé trauma má takovou podobnou jasnou odpověď. A ta je hned jasná. I když některá není tak přímá jako ve výše uvedené situaci, protože má v sobě rodová či reinkarnační zatížení. Ale i tam se najde odpověď. Jasná odpověď na otázku "Proč" přináší pochopení. Před odpovědí je však nutné se ponořit do prožitku a znovu ho cítit. A je tu nutná fáze uznání pocitů dítěte. A toto se často přeskakuje. Nikomu se nechce v ničem hrabat, ale bez prožitku se neotevírá kapsle a nedojde zprvu k uznání našeho vlastního pocitu v pozici dítěte. Poznání, že i když jsme to viděli, soudě z perspektivy dospělého, jako hloupé jednání, tak pramenilo z nedostatku zkušeností s novým prostředím. Ale i reakce dítěte byla naprosto v souladu s výchozím vnímáním dítěte. Tudíž přijetí, že i pocity, které mělo dítě jsou opodstatněné a nesoudit sebe jako hloupého či naivního. Vnímat ten strach z doteku rodiče, který byl pro dítě v tu chvíli vnímán jako hrubý. Vnímat vztek nebo touhu plakat. A naplno až do odeznění. Teprve po odeznění těchto pocitů, které v procesu opětovného prožívání NEBYLY SOUZENY nastává čas na další vrstvu. A tou je pochopení. Než dospějeme k vrstvě pochopení, může to být v rozmezí času pár minut u jednorázových prožitků (jako byl v uvedeném příkladu) a někdy i pár let u dlouhodobého působení nějakého nátlaku. Během tohoto přijímaní se vyplavuje primárně VZTEK. Potlačený vztek našeho vnitřního dítěte. Tento vztek je třeba bezvýhradně přijímat, nezakazovat si ho a neobhajovat ho svým v dospělosti nabytým věděním. Nechat ho sebou procházet. Důležité však je, kudy ho nechat procházet. V dospělém věku už by to mělo být zodpovědné prožívání vzteku. To je vztek, kterým nemířím na živé bytosti, ale pouze do prostoru. Vyjádřím ho tělem. Můžeme v tanci či sportu. Vyjádřím ho hlasem. Opět však nemířit na bytosti. Ani na ty, které za vznikem traumatu stojí. Tady je dobré dočasně omezit styk, jelikož je velmi těžké vztek udržet. Léčení se totiž týká hlavně našeho vnitřního prostoru. A konverzace či rozebírání traumatu s lidmi, které vnímáme jako příčinu vzniku, by v této fázi léčení mohlo působit spíš zabrždění procesu a také zbytečně vytvářené další bolesti (protože ještě jasně nevíme proč se to stalo, a vztek nás nutí být soudcem). Vztek totiž vytváří touhu satisfakce, čili touhu po pomstě. A to už není vztek, ale nenávist. A nenávist je pro jeho nositele velmi ničivá energie.

Pochopení přináší právě ty potřebné díly puzzle do následného obrazu. Tady se v nás vše najednou skládá a my už to konečně chápeme. Už máme odpovědi. Víme jasně proč. Pokud nevíme jasně proč, a ještě se v nás objevuje občas vztek v dané události, tak jsme ještě ve fázi přijímání. 

Tyto fáze se neprolínají. 

Můžeme zároveň zpracovávat více traumat najednou. A ve chvíli, kdy je v některé přítomen vztek, tak to souvisí i s těmi ostatními. Nakonec totiž zjišťujeme, že trauma bylo jediné, jen se zdálo rozkouskované do více různých traumat. Takže po doběhnutí přijetí následuje pochopení. A to už je takové příjemné skládání mozaiky ☺️A když vidíme celý obraz, tak se v nás otevírá krásná energie milosti a lásky. Tomu se pak říká ODPUŠTĚNÍ. A odpuštění se neděje rozumem ve stylu: ano, já jim odpouštím, protože tak to prostě bylo a bylo to dobře, zatímco nám v břiše bublá touha po pomstě. 

Odpuštění je stav bytí stejně jako láska ❤️

Pokud se však přeskočí fáze přijímání, tak můžeme dojít i do stavu, kdy jsme například ve vztahu s někým, kdo nás psychicky či fyzicky týrá, ale my to budeme omlouvat tím, že měl špatné dětství, že ho ovlivňuje trauma z rodové linie, nebo že v minulém životě jsme mu ubližovali, a teď je třeba to odčinit tím, že s ním budeme snášet strasti. A ač by tomu klidně i mohlo tak být, tak jsou určité aspekty jak to funguje, aby se to dalo rozeznat. Pokud totiž by to tak mělo být, tak pro nás v tu chvíli neexistuje jiná volba než to snášet (uvěznění, jakýkoliv fyzický aspekt nemohoucnosti, kdy zkrátka to MUSÍME snášet). Pokud jsme však svobodní a jednou překážkou je strach (což vůbec není malá překážka, ale ne nemožné ji překonat) nebo pohodlnost (ztratili bychom určité pohodlí či finance), tak nás to právě učí naší vlastní hodnotě. Poznat nakolik si cením sebe a jaké jsou priority (svoboda, láska versus materiální pohodlí, strach). Je to tedy primárně lekce pro nás k nalezení naší skutečné hodnoty jako bytosti. Pokud tedy přeskočíme ono přijetí (protože příčina toho proč teď tak žijeme bude někde v dětském věku), tak v sobě nenajdeme odpověď na otázku Proč a budeme to omlouvat silnými vhledy z nadpozemské roviny (buď vlastními nebo načtenými z knih), které dávají smysl, ale stále nezmírňují to, že ve vztahu trpíme. Pokud však dojde k přijetí najednou se objeví odpověď, zmizí vztek a mění se přítomnost, protože začneme být jiní. V tu chvíli se může změnit vše v našem stávajícím prostředí nebo získáváme sílu na změnu, pokud nás to má vést k vyproštění ze stávající situace. Není pravidlo, že by se každý měl s každým vždy rozejít, když to je nepohodlné nebo když chce duchovně růst. Ale děje se v tu chvíli možnost růstu pro všechny zúčastněné.

Během fáze pochopení pak postupně odpouštíme. A tady teprve můžeme rozumět tomu, co jsme viděli v počátku. Že vše má svůj smysl, že pro nás byl onen člověk výtečnou lekcí a můžeme k němu cítit lásku aniž bychom s ním museli žít bok po boku. Protože jsme pochopili svou vlastní hodnotu v oné situaci. Už si nevybíráme být dobrovolnou obětí. A zůstává v nás laskavost.

s láskou vepsala Veronika Laué ❤️