O mně
Více o mně i na www.zenskydotek.cz
Jmenuji se Veronika. Jsem také Laué. Toto jméno je spíš mým prvním jménem a přišlo ke mně v průběhu života tak nějak samo. Prostě najednou bylo. Paradoxně ve chvíli, kdy jsem byla pevně přesvědčena, že mé jméno Veronika je to mé jediné a přesně to chci i jako jediné nosit.
Moje duchovní cesta začala již v dětství, kdy jsem se přes svou maminku a tetu dostala ke knižním publikacím, které mě opravdu zaujaly. Ze začátku to byl Raymond Moody a jeho Život po životě; James Bedford, Walt Kensington a jejich Delpassův experiment; M. Scott Peck a Nevyšlapanou cestou; Neal Donald Walsch a Hovory s Bohem; Patricie Anzari (tehdy ještě Tervin) a její Prameny poznání, Antoine de Saint-Exupéryho Malý princ a spousta dalších... Lichotili mně tím, že to, co cítím uvnitř sebe, někdo sepsal na papír. Že to nejsou jen mé pocity, ale zažívá je spousta "hledačů"
K tomu všemu mě učil i život sám, ukazoval, že život začíná porodem a končí smrtí, a leckdy i ve velmi raném věku, to tehdy, kdy mi zemřel bratranec ve věku osmi let. Pomalu jsem dospívala a knih a zkušeností přibývalo. Přátelé se mi dost často svěřovali a hledali u mě odpovědi na své otázky. Tehdy jsem říkala, co mi přišlo na jazyk, a většinou to bylo právě to, co potřebovali slyšet. Jako by mnou někdo promlouval. Nikdy jsem neměla pocit, že je to z mé hlavy. Poté jsem ani nemohla zopakovat, co jsem řekla, prostě jsem si to nepamatovala.
Chtěla jsem změnit svět a myšlení v něm. Spousta věcí mi vadila a chtěla jsem, aby se měli dobře i moji přátelé a snažila jsem se jim radit a pomoci vidět jejich život z jiného úhlu - z toho mého 😊 jak jinak (ach ta pokora! ta mi tehdy dost chyběla).
A jak roky dále přibývaly, zjišťovala jsem, že v tom to není. Každý má svůj čas, svou cestu. Nelze mu poradit správně. Nejlépe ví každý sám. Některé věci si má vyzkoušet, pochopit, poté uchopit a zpracovat.
Duchovní myšlenky a trendy jsem měnila co chvíli. Když už jsem si myslela, že jsem věci přišla na kloub, zjistila jsem - poté, co jsem si to pěkně uchopila - že to není až tak ono, stále mi něco chybělo. Stále bylo, co se učit, a bez vlastní sebekázně si můžete přečíst hromadu knih a umět je krásně recitovat, ale smysl, jak je použít, vám bude stále unikat jako voda mezi prsty.
První terapie v podobě Kineziologie One Brain u Růženky Sionové na sebe nedala dlouho čekat.
Tolik práce na sobě, a stejně furt je mi blbě. Jak to? Vždyť tolik makám! Podívala jsem se sobě snad až na dno, obrátila se naruby a vysypala i ty poslední kuličky z dětství z kapes... a stejně mi bylo zle. Možná hůř než předtím. Připadala jsem si, že blázním, že druzí mě už jako blázna dávno vidí.
Další terapie kineziologií.
Ve chvílích euforie a otevřenosti přišlo odhodlání jet do cizí země najít zkušenosti. Odjela jsem do Londýna, kde jsem přesycena zážitky - jak krásnými, tak těmi ne moc milými - zase za necelý rok jela domů.
Andělský týdenní seminář na vrcholu Krkonošských hor s úžasnými ženami - andělskou Zorkou Moulisovou, bylinkami vonící Ludmilou Horákovou a svými kamarádkami. Jóoohohóo, to byl tedy tanec, to vám povím. Návrat domů do doliny byl jako přistání na Zemi z jiného světa.
Prožívání krásného období radosti, veselí, tance, svobody paradoxně ve své největší "finanční krizi"... odtud vím, že peníze neznamenají štěstí ani svobodu.
A poté zase po skluzavce dolů, úplně zmatená a nešťastná, ze všech svých přešlapů.
Než to přišlo.
Takové malé lupnutí či lusknutí. Nevím, jak to popsat. Najednou jsem měla jasno. Viděla jsem se na koberci, jak srdceryvně pláču, slintám a nudle tečou a já malinkatá a zoufalá... a najednou jsem viděla, že je to jen VOLBA. Bolest byla pryč. Mávnutím kouzelného proutku. Já si uvědomila, že tohle vše si dělám sama. Zabývám se tím, co mě kdy bolelo, a hrabu se v tom, ve snaze to od sebe oddělit. Oddělit neoddělitelné. Vše je jeden celek. Vše je ve mně. A když je tam VŠE, mohu si vybrat, čím se budu zabývat, co je třeba zpracovat TEĎ. Co je třeba prodýchat, uvědomit a odtéci.
Uvědomila jsem si, že pokora je nesmírně důležitá. Nedošlo mi, že radit někomu, kdo má nastartovanou jinou cestu poznání, je obrovská troufalost, drzost a neúcta. Pro každého má pomoc jinou formu. Nevědomky jsem tím mohla uškodit - dobrem 😀
Když budu myslet na špatné věci a zabývat se jimi, tak se můj život bude v nich opět zrcadlit. Vše se bude stokrát znovu a znovu opakovat. Dokud mi nedojde, že tohle NECHCI.
Neříkám, že je dobré dělat, že se nic nestalo. Vždy je dobré to vědět, ale netahat to břímě s sebou živé. Nechat ho spát v minulosti tam, kde je jeho místo.
Tak jsem se tím začala řídit. Držet se co nejvíce v přítomnosti, v nádechu, ve výdechu, v emoci, která mnou prochází. Začala jsem pracovat na sobě v přítomnosti.
Vše šlo lépe, bylo mnohem lépe viditelné. Tímhle vším mě provázely Čtyři dohody od Dona Miquela Ruize; Cesta pokojného bojovníka od Dana Millmana; Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly Estes; Slunce zapadá na východě od Věry Nosálové; Motlitba za Owena Meanyho od Johna Irvinga a knihy Paula Coelheo počínaje Alchymistou, představení Jaroslava Duška Čtyři dohody a jeho kniha Země. Mimochodem Jaroslav je pro mě úžasná bytost, s krásným vypravěčským darem.
A provázená léčením přírodními prostředky za pomocí etikoterapie Jarmilou Čečetkovou. Moc děkuji, že jsem se mohla s Jarmilou potkat, nesmírně mě to obohatilo a obrovsky posunulo na mé cestě kupředu.
Také děkuji za krásné craniosakrální terapeutické uvolnění v rukou Dity Šťastné na Malé Skále, přes níž mě tato technika příjemně oslovila.
Víkendový seminář etikoterapie s MUDr. Vladimírem Vogheltanzem a seznámení se s pár báječnými lidmi. Poté přečtení jeho knihy, Co s doktorem?.
Tehdy jsem navštívila i Miroslava Karnoše - maséra Míru - v pražských Kobylisích. Také krásná "spolupráce". Pomohl mi s mým fyzickým tělem a vnímání se jako ženy. Opět posun v chápání sebe sama.
Do toho běh, který mě nadchl. Na základní škole jsem měla osypky, když jsem věděla, že budeme běhat patnáctistovku, a teď hravě 10 km. A spokojená a vysmátá. Tělo se probouzelo. Cvičení jógy zase vzpružilo nejen tělo, ale i mysl. Další posun.
Při mém zaměstnání, coby bankovní úřednice, jsem se rozhodla udělat si kurz masáží. Dělala jsem roční kurz v Refitu v Praze na zdravotní masáže s praxí v lázních Toušeň.
Zážitkový pětidenní seminář v Hartmanicích pod vedením Blanky Kolářové-Sudíkové a jejího blahodárného tajemného potápění do hlubin hojící vody; rozpomínání na lůno matky.
Čtení Maitreyi D. Piontek a její knihy Tao a síla ženské sexuality.
V životě pak naplnění partnerství a první těhotenství, kdy mi pod srdcem rostl syn.
Mnou čerpané informace z knih jako je Jean Liedloffová a její Koncept kontinua; Lucie Suchá-Groverová a Aby porod nebolel; Ruediger Dahlke, Vera Kaesemann a jejich Nemoc jako řeč dětské duše; Malý tyran od Jiřiny Prekopové (její pevné objetí); Bezplenková komunikační metoda od Ingrid Bauerové a spousta podobných vám jistě napoví, že cesta mateřství nebude taková úplně obvyklá 😅
Pro mne opět bohaté zkušenosti - nevyšlapanou cestou - kterých si cením, a budu je dále prošlapávat.
Absolvování výcvikového kurzu masáží dětí a kojenců pod vedením Jany Hašplové. Na něj navazující různé kurzy jako je craniosakrální terapie, lymfodrenážní techniky, masáže těhotných žen, očistné techniky pro tělo i ducha.
Krásné knihy od Davida Deidy Cesta nespoutané ženy, Intimní splynutí a Cesta pravého muže. Sára - kniha První, Druhá a Třetí od Esther a Jerry Hicks. Další utvrzení mé cesty, po které jemně nakračuji.
Lilia Khousnotdinová a Ženské příběhy mě zasáhly velmi hluboce. Jedná se o sborník, kde jsou sepsány zkušenosti českých žen o jejich první menstruaci, milování, porodu, mateřství, přechodu a stárnutí. Vzhledem k tomu jsem tam našla několik příběhů, jako bych je sepisovala já sama. Natolik jsou si ženy v základu podobné. Jsou tam sepsány vnitřní pocity, se kterými se leckdy tajíme i před svými nejbližšími. Inspirovalo mě to k budování projektu, kde se budou moci sejít ženy a tyto věci si sdělit. Otevřít se do hloubky a zjistit, že na to nejsou samy, a že podobné procesy prožívají ostatní. Předat poselství předků, bez předsudků, bez studu. Na projektu zatím pracuji, ale věřím, že když je něco se mnou v souladu, buduje se rychle a plynule. Dlouho předtím jsem na tato témata zpracovávala sebe sama a cítila jsem, že v naší společnosti je takových kontaktů žen pomálu. Nemám na mysli si popovídat v kavárně a zanadávat si na své muže, zatímco si děti hrají v dětském koutku, ale sejít se v kruhu, pochopit své procesy, to, jak funguje ženské tělo nejen fyzicky ale i emočně. To, že jsme cyklické, a jít proti tomu je jako chtít plavat nahoru proti vodopádu. Dovolit si být ženou, a dovolit svému muži být mužem. Dovolit si přijmout své tělo. Vyprávět příběhy o sobě a moci je sdílet.
Další těhotenství a tentokrát k nám přišlo děvčátko. Druhé těhotenství a porod byla pro mne opravdu hluboká zkušenost. Naučila mne ještě víc vnímat mé tělo a vůbec byla pro mne velkou lekcí. I proto, že vše bylo, jak jsem si přála, ale já se v tom cítila jinak, než jsem očekávala... Dlouho chvíli mi trvalo přijmout to vše, co se odehrávalo, tak abych s tím byla v souladu.
Přesto největší doposud nabytá zkušenost však přišla po absolvování kurzu Core touch®. Pro mne byla doslova přelomová. To, co jsem se celou dobu snažila z teorie převést do praxe, se tam najednou dělo... skrze vědomé dýchání, práce s tělem a dotekem... se mé bolesti vyplakaly, strachy rozpustily a nejistota byla ta tam. Nejde o tom ani moc vyprávět, musí se to prožít.
A také jedním z největších mých životních učitelů se stala rakovina, kterou jsem si zvolila léčit netradičně. Nedbala jsem doporučení lékařů a nastoupila svou cestu, kterou jsem cítila, že je nutné projít. Více o tom v článku Rozbřesk nebo v mé nově připravované knize Labutí srdce, I. Skok do temnoty.
Více o mně na www.zenskydotek.cz