Co by dělal Ježíš?

Ježíš je symbol. Pro někoho je spojením s křesťanskou institucí, pro někoho spojením s láskou a vírou. V každém z nás probouzí pozitivní nebo negativní emoce. Málokdo má k tomuto symbolu veskrze neutrální postoj.

Já bych teď ráda ale mluvila o Ježíši jako o člověku. Člověku, který se zapsal do dějin, hlavně díky křesťanské instituci, která si jeho symbol vypůjčila a postavila na něm Nový zákon.

Já ho vnímám jako člověka, který byl bystrý, vnímavý a vědomý. Člověka, který měl doširoka otevřené srdce a  dokázal se napojit na to, co cítí druzí aby jim uměl pomoci se v sobě lépe vyznat. Uměl pracovat se slovy jako se symboly a věděl, jak druhému věci podat, aby se to druhého dotklo až do samého nitra. Proto byl tak výborný řečník. Nechybělo mu charisma a hlavní bylo, že mu záleželo na štěstí druhých. Takže své charisma nepoužíval jen pro svůj prospěch, ale i ku prospěchu ostatních. To, co z něj vnímáme dodnes, je jakási esence Krista, která se podle něj dodnes nazývá. Kristova energie. Myslím ale, že tato energie byla ztělesněna i v jiných lidech ještě před Kristem. Že byla a je přítomna stále. Lidstvo čeká na nový příchod Krista, ale možná si neuvědomili, že nikdy neodešel, byl tu pořád. Mluvím právě o oné energii, která dostala jméno po Ježíši.

To, v čem byl Ježíš silný, byl právě jeho projev. Dokázal v člověku probudit lásku. A hlavně dokázal probudit víru. A teď nemluvím o víře nastavené jakoukoliv institucí. Tahle víra nejde vmáčknout do prostého rámce, nebo vypsat do jediné knihy. Jde o víru, která je základem celé naší existence. Jde pouze probouzet v našem nitru a poté předávat nejlépe působením již probuzené víry na dalšího člověka.

A teď to může vypadat, že Ježíš byl dokonalý. Ale každá mince dvě strany. A tady je tou druhou stranou mince fakt, že všechny jeho velkolepé vlastnosti měly za následek velikou osamocenost. Jeho náhled světa byl nový. Byl tím, kdo ho předává, ale neměl ho s kým sdílet. A díky tomu měl pochyby, bolesti a strachy, které neukazoval ostatním. Se kterými se neměl komu svěřit. Píše se, že odešel do ústraní pouště, aby bojovat se svými démony. Aby mohl věřit ve svá slova. Tak tomu měl podobně i princ Siddhárta, než se stal Buddhou.

Možná se i chtěl svěřit se svými slabostmi, ale ve chvíli, kdy uzřel, že se stal modlou, bylo to už velmi těžké. Modla je mrtvý bod, slepá ulička. Je to stav, kdy vás ostatní učiní zodpovědného za jejich prožívání víry. Když je zklamete, jako když sfouknete ten plamen, co jste pomohli vznítit. Lidé dokáží odpouštět, ale také i pravý opak. S menší skupinou to jde lépe, ale když je skupina čím dál tím větší, modla se zvětšuje také, a její shození pak vypadá přesně tak, jak dopadl Ježíš.

Pro Ježíše se stala nejbližším spojencem Máří Magdaléna, která měla v sobě právě onu esenci, co si nesl on. Rozuměla mu a zároveň se nebála, jako žena, vyjádřit slabost. Tuším, že ona byla jediná, která dokázala vnímat to vše, co prožíval on. Byla pro něj inspirací a její vliv byl tak moc silný, že ani přes veškerou snahu křesťanské instituce oddělit ji od Ježíše a snížit její významnost, se její památka po jeho boku nese dodnes.

"Kristova esence" tu nebyla vytvořena jen jako něco speciálního pro Ježíše. Tato esence je všudypřítomná, stačí ji jen probudit. Dnes je kolem nás víc takových "Ježíšů". Jsou to lidé, kteří vedou druhé k jejich podstatě, pomáhají jim přijmout sebe sama bez zbytečných předsudků. Mluví otevřeně a pravdivě. Jsou upřímní a naštěstí se již tak často nestává, že se stanou modlou. Neuposlechnou ostatní, když je chtějí mít za nejsilnější a vševědoucí a dovolí si dělat chyby. Působí třeba jen v menších skupinách, může to být někdo z vašich přátel, ke komu instinktivně a opakovaně jdete pro radu. Někdo, kdo vás inspiruje. Někdo, o kom máte pocit, že je dokonalý. Vězte však, že i on má v sobě nejistoty, pochyby a slabosti (paradoxně mnohdy i větší než vy), pro radu se většinou uchyluje do ticha svého nitra, obrací se ke své víře, takže od něj moc často žádost o pomoc neuslyšíte. Nechtějte po něm, aby byl modlou, radujte se, že je člověkem. Možná jste to vy sami. Možná se už ve vás víra probouzí...

S láskou, Veronika