Pomoc nebo péče?

Kdežto s péčí je to trochu jinak. Péče nezasahuje, nechává přirozený průběh, nabízí soucit a podporu při procesu růstu, ale oproti pomoci neřídí, kterým směrem se věci budou vyvíjet. Péče a pomoc se však v naší společnosti vyskytují téměř vždy společně. Prolínají se spolu tak blízce, že působí jako jeden symbol, ačkoliv se jedná o dva odlišné záměry. Pomoc pak vedle péče často degraduje její kvalitu, nebo ji i úplně ruší. 

Když bych uvedla příklad z péče o dočasně nemocného člověka, kdy ho provázím nemocí, podporuji, motivuji jeho vůli žít, nebo pak péče o umírajícího člověka, kdy ho vedu k odvaze k velmi významnému přechodovému rituálu, čímž smrt bezpochyby je. 

U nás se ve společnosti však objevuje tato péče v kombinaci s pomocí tím způsobem, že v případě dočasně nemocného strašíme smrtí, ukazujeme mu jeho stav jako nežádoucí, jako nějaké chybné nastavení, které se mu stalo náhodou bez jeho přičinění a on je v tomto stavu jenom pouhou obětí. Ukazuje se nám tím nemoc jako něco, co je třeba urychleně odstranit a vůbec se nezabývat otázkou "Proč?", protože tady zkrátka žádná návaznost na nic není. Maximálně se uvadí lepší hygiena fyzického těla a občas se zmíní i lepší výživa, ale u praktického lékaře se s takovou radou nejspíš nepotkáte. Jsou vám nabídnuty léky jako prostředky, jak symptom, který se vám děje umlčet. Psychosomatika se tu zatracuje jako nějaká hloupost. Nehledá se celostní pohled na bytost a na to, že nemoc je jen znakem nerovnováhy v našem životě a vlastně tím i skvělým učitelem, jak dát věci do pořádku. Že je jen třeba se jí naučít číst a zaměřit se víc na signály našeho těla, kdy dostáváme právě touto řečí (skrze nemoc jako omezení) zprávy o tom, jak se vlastně ve skutečnosti máme. A pak jen naplnit naše skutečně důležité potřeby a ne ty, které jsou nám předkládány z venku, že jsou potřebné (hlavně chtějte peníze a  běžte nakupovat!). 

V případě umírající osoby, která už zde viditelně svou pouť ukončuje, se tato bytost udržuje v bezmoci. Pomocí chemických léčiv se jí prodlužuje život, a to život v bolesti, což se rovná utrpení. Načež se ta bolest musí tlumit dalšími léky a tím přichází bytost i o vědomé vnímání toho, co se skutečně děje. Těmito prostředky, jak jsou aplikovány se podporuje strach umírajícího ze smrti, která se tu ukazuje jako něco velmi nežádoucího, co je třeba jakýmikoliv prostředky co nejvíce oddálit i za cenu prodloužení stavu bezmoci a nutnosti právě oné péče. Tím se bytost degraduje, prožívá osamocení z nepochopení, strach a bezmoc. A již z toho je jasné, že pomoc v žádném případě nemá stejný záměr jako péče.

Je velmi dobře, že již existují místa, kde se paliativní péče chová opravdu jako péče a pomoc je tam jen velmi minimální. Ono ani nemůžeme v naší společnosti používat jen péči, mohlo by se to tvářit jako eutanázie, protože nebyla poskytnuta pomoc. Kolik léčiv by nebylo potřeba použít, a jak zkrácené by bylo pak umíraní o tom se raději moc nemluví. Protože smrt je v naší převážně ateistické společnosti stále velký Bubák. A v tom strachu se zapomíná na důstojnost a na to, že život nemusí být utrpení, když si vzpomeneme, čím skutečně jsme. 

A já doufám, že si brzy vzpomeneme ☺️

S láskou a úctou k tomuto citlivému tématu, Veronika ❤️