POST OBĚTI

Není to nutně zpravidla pouze stav oběti, můžeme se nacházet ve střídavých stavech nadhledu, které se se stavem oběti občasně prolínají. Tam je šance na zdraví větší, než když jde o hluboký stav oběti, který je konstantní a nepřicházejí světlé chvíle uvědomění si sebe a svou pozici oběti. Z této hluboce nevědomé pozice by ani tento text nebyl pro oběť srozumitelný a pravděpodobně by neměla šanci se v něm nalézt (spíše by jí mohl text, obrazně řečeno, pěkně zvednout mandle ☺️).  Což neznamená, že je to nějak špatně! Každý máme své příběhy a stav, v kterém se v daném okamžiku nacházíme, je pro nás za každých okolností VÝHODNÝ. Ať už s tím souhlasíme či nikoliv, vše nás posouvá k větší moudrosti a pochopení, i když v této realitě pouze se značným limitem. Tím chci říci, že není třeba soudu, zda člověk nacházející se v oběti dělá něco vědomě špatně či dobře. Dělá tak, jak nejlépe mu to jeho aktuální vědomí sebe sama dovolí. 

Člověk ve stavu oběti se nezaměřuje na sebe, ale spíše na své utrpení. Ačkoliv to může znít jako to samé, subjektivně se oběť vnímá jako soucitná a empatická vůči ostatním, neustále se zabývající kontrolou pohodlí druhých a hladkého průběhu událostí týkající se ostatních, a v návaznosti na to pak úplně vysílená péčí o ně. Sama v tu chvíli není schopna postřehnout, že touží mít MOC nad ostatními, nad životem blízkých a dokonce nad samotným pohybem vesmíru a tím mít vliv na události, které následně přicházejí. Je to obrovská egocentričnost, která se za tímto stavem velmi sofistikovaně schovává. A dokonce i objektivně nelze dohlédnout až takto daleko. Spíše bude vyvolávat v druhých lítost, protože její snahy budou při rozhovorech vyplývat jako marné a přitom tak dobře zamýšlené pro blaho ostatních. Oběť totiž ví velmi dobře, co ostatní potřebují. Ví to ještě víc než to, co potřebuje ona sama. Její potřeby jsou upozaděny, ne však z toho důvodu, že by je nechtěla naplnit, ale protože si jich ani není vědoma. Neví, co potřebuje, ani co skutečně chce. Skrze pozici oběti totiž není schopna vidět svou vlastní podstatu a ani se s ní spojit pomocí intuice, která je v té chvíli převzata do rukou systémem uměle vytvořeného ega (vychovaného společností), které ji zastiňuje svou vlastní hlučností. Oným hlukem se zde stává SNAHA mít MOC (ať už nad čímkoliv). Slovo snaha je tu důležité, protože mít moc skutečně v takovém rozsahu NELZE, tudíž se o to bude oběť opakovaně a opakovaně snažit až do úplného vyčerpání organismu, které se projeví velkou nerovnováhou nám známou jako chronická NEMOC. Je to stav, kdy si oběť uvědomuje, že je snaha marná, ale stále není schopna změnit zaměření se. Upadá tedy do lítosti a pocitu ještě hlubší marnosti. A v tu chvíli nejvíce stahuje pozornost NA SEBE. 

Nejčastěji se projevuje vnitřními pocity jako:

Co by si beze mě počali? Apod.

V těchto větách je vyzrcadlena touha velké osobní důležitosti, která je ale jaksi druhými přehlížena. 

Touha upozornit na sebe sama je velmi silná, ale není obětí vyjádřena jasně. Místo toho je v tu chvíli přetavena do touhy upozornit na SVÉ UTRPENÍ (což přesně ukazují i výše uvedené vnitřní monology). Tato pozornost upnutá na své utrpení spolu s rozvinutou nerovnováhou v organismu (v důsledku nenaplňování osobních potřeb) vyústí dříve či později v nemoc, která poté zajišťuje stažení této pozornosti druhých k sobě samé. Jedná se přesně o choroby typu rakovina, různé maligní i benigní nádory, autoimunitní choroby jako například Crohnova choroba, roztroušená skleróza, chronická únava a mnoho dalších chronických stavů.

Dokud bude okolí oběť podporovat v jejím stavu tím, že jí bude vyjadřovat lítost a přímo ji za oběť označovat (chudák/chudinka, má to těžké a je tak statečná!), tak možnost na vyléčení, tedy na skutečně znovu nastolenou rovnováhu v organismu, je velmi mizivá. Může se projevit jako dočasná rovnováha po různých operačních zákrocích, kdy se zdánlivě problém vyřeší, ale disbalance díky nepochopení stavu, v kterém se oběť nachází, pokračuje dál. Tato disbalance se po čase opět nějakým způsobem projeví. 

Je velmi těžké pracovat v tuto chvíli sám/sama na sobě. Je velmi bolestivé přebírat zodpovědnost, protože ta se v tu chvíli jeví spíše jako VINA. 

Pak se jeví jako zvěrstvo, když tak hodného člověka chceme obvinit, že je za svůj stav zodpovědný. Jenže tady vůbec nejde o VINU (jež je uměle vytvořené emoční schéma, které používá systém pro ukotvení bytosti v opakovaném prožívání cyklu oběti, tyrana a soudce), ale o ZODPOVĚDNOST. O možnost zahlédnout v tom všem svoje vlastní zaměření se. Po přijetí zodpovědnosti by totiž konečně bylo vidět, že lidská bytost v pozici oběti úplně přestala naplňovat své potřeby a proto se snaží naplňovat potřeby druhým, u kterých má pocit, že jim lépe rozumí. Je to odraz její vlastní touhy, kdy by si to samé přála i pro sebe. Aby někdo naplňoval její potřeby, protože je určitě ví lépe, než ona sama. Je to program malého dítěte zhruba do 7 let, kde mu naplňuje potřeby rodič (převážně matka). Tam je to v pořádku, protože dítě v tomto období života je opravdu plně závislé na matce. V dospělosti je však uplatňování tohoto vzorce patologické a ukazuje na nezralost (což systém přímo podporuje, protože lidská bytost je tím snadněji udržovaná v nevědomosti).

Paradoxem zde je, že se oběť snaží být matkou druhým dětem a i dospělým (partnerovi, rodičům, kolegům v práci...) a přitom sama matku zoufale postrádá. Pokud by vycházely její činy ze zralosti, péče o druhé by jí přinášela potěšení a naplnění a nikdy by u toho nezapomínala zároveň naplňovat si sama své vlastní potřeby, aby právě měla dostatek výživy (emocionální, psychické i materiální) pro následnou další péči. Zůstávala by zkrátka v rovnováze a jakékoliv vybočení z rovnováhy by dokázala rychle odečíst ze svých vlastních projevů (únava, podráždění, nervozita, akutní onemocnění) a opět by se včas postarala o nastolení harmonie (odpočinek, výživa). 

Udržet se v harmonii je pro člověka v postu oběti však velmi náročné zkrátka proto, že své vlastní potřeby nevnímá (v dětství jsme společností vedeni k tomu, abychom naplňovali potřeby druhých, převážně žena je takto k tomu vychovávána, aby mohla být k službám ostatním či svému muži, ale samozřejmě ani muži nejsou z tohoto schématu zcela vyňati). 

Zaměření se na vlastní potřeby je tedy v průběhu LÉČENÍ SE velmi důležité (ano, léčení se, protože skutečně léčit sebe může každý jen sám případně s podporou, ale vlastní účastí a priori). Tady je i třeba rozlišit potřebu od pouhého chtění. Zprvu je třeba začít vnímat své fyzické tělo. Ještě dříve než se zaměřit na duchovní část. Propojení se se zemí, správné uzemnění, je klíčové. Jde tedy o výživnou a přirozenou stravu, doteky, které jsem schopen/a zajistit sám (nečekat, až někdo pohladí, ale třeba zajít na masáž), přemýšlet jakou kosmetiku používám, vyřadit toxickou chemii, zjišťovat si složení ve formě INCI (nestačí číst hlavní názvy na obalech, které jsou zavádějící), ohleduplnost k přírodě se tu rovná ohleduplnost ke svému tělu. Poté co zjistím své potřeby, začít je naplňovat (to někdy může být i jen to, že si uvědomím, že potřebuji pít a jít se včas napít). Až teprve v další fázi se otevírá možnost pro práci s psychikou, emočními vzorci. Vše na sebe plynule navazuje a pouští nás to více do uvědomování si svých vlastních reakcí na různé okolnosti nebo na druhé. Otevírá se pole POZOROVATELE. V této pozici vystupujeme z oběti. A stačí, když se to zprvu daří jen na malé chvilky. Stačí i okamžik, který poté přinese změnu v náhledu na situaci. To vše je velmi léčivé a působí do hloubky celé naší bytosti. K tomu slouží trénování NASLOUCHÁNÍ svému tělu. K němuž v danou chvíli obrátíme svou veškerou pozornost a vyčkáváme na odezvu (což může i nějakou chvíli trvat). Zprvu přichází uvědomování si určitého nepohodlí. Téměř vždy se ozve něco co nám v aktuální chvíli VADÍ. Techniku, jak s tím vším pracovat budu ještě hlouběji rozepisovat v dalších textech. Důležité je, že nasloucháním se postupně stáváme pozorovateli dění v našem těle. Zprvu k fyzické rovině a později se takto zpracovává rovina emocionální. Pokud se daří být v pozorovateli delší čas přichází stav skutečného soucitu, který se zprvu uplatňuje k sobě samému. Vidíme dopad svého minulého myšlení, svou zodpovědnost, a díky soucitu OBCHÁZÍME vzorec VINY a tím můžeme snadno přijmout zodpovědnost a začít provádět nápravu. Pocit viny nás naopak vždy shodil zpět do pocitu bezmoci = oběti a nemožnosti převzít zodpovědnost. V pozici pozorovatele však žádný soud není, není tam tedy ani vzorec viny. 

To umožňuje skutečné léčení a možnost nastolení rovnováhy v těle. 

S láskou Veronika Laué ❤️