Prvotní hřích

Podle bible byla prvotním hříchem touha po uvědomění si sebe sama. Za to přišel trest a vyhnání z ráje.

Mohla za to Eva. Vznikla vina.

Já vnímám, že tím prvotním hříchem byla právě vina. To, že se na někoho ukázalo. Vznikl soudce (Bůh), viník (Eva) a oběť (v tomto příběhu je jím Adam). Krásná to trojice.

A že se bude předávat přes pokolení, tak u toho jsme i zůstali dodnes.

Neustále ukazujeme a míříme svým hněvem vždy na někoho. Nejlépe generačně na toho, kdo je pokračujícím v rodě. Vina se přehazuje jak horký brambor. A nejen to. Jsme schopni ji i násobit. Když ji vypustíme, tak se za to obviníme a vinu má oběť i my zároveň.

Vina se projevuje i na emoční rovině. Je taková těžká, blbě se s ní dýchá a je nám nejlépe, když ji můžeme někomu předat, na někoho to všechno svést, pak se nám většinou uleví. Pokud to tedy zase znovu nesvedeme na sebe - tedy znásobíme vinu, což se děje velmi často.

Jen do té doby, než připustíme, že není žádný soud. Že není žádný soudce, žádná oběť. Že není žádná vina.

A začít můžeme tím, že tu vlastní iluzi viny vypustíme tak, aniž na někoho - včetně sebe sama - míříme.

Energii pustíme do prostoru, aniž ji myslí posuzujeme. Vypustíme přetlak, tak jak si přeje tělo, a ne tak, jak si přeje mysl. Tělo nemíří. Tělo jen pouští - odpouští automaticky. Mysl, když odpouští, hledá vždy viníka. Proces odpouštění myslí a proces odpouštění tělem je tedy velmi odlišný.

Odpouštíme tělem automaticky a přirozeně od narození. To je umění, které tělo prostě dělá.

Když se podíváte na malé děti, ještě většinou svůj vztek nikam nemíří. Jen tak se vztekají a zuří, dupou do podlahy, válejí se po ní. Časem je naučíme, že tohle teda ne. Časem odkoukají, že když se vzteká dospělý, vždy na něco míří. Na osobu, na věc. A to je v pořádku, to se děje. Nikoho to nepřekvapí, možná pohorší, ale je to v rámci společnosti v pořádku. Kdyby se ale člověk vztekal jen tak, neurčitě, kdybyste se namísto hádky s člověkem váleli na zemi a řvali a zuřili do prostoru? To už je šílené! Nejspíš vám zavolají záchranku, aby vás šoupli na psychiatrii. Jako uvolňovat své emoce bez namíření je fakt velké tabu. Je to takové to, co se stává, když už tělo vyhraje nad kontrolou mysli a prostě spustí proces, kdy jste se zbláznili, nebo máte úzkostné stavy a chováte se neracionálně. Mysl to neuznává, tudíž je to označeno za neracionální.

Přitom jde o přirozený proces těla. Není třeba někoho hledat a označovat jako viníka.

Když se uvolní přetlak z těla, jsme schopni totiž v klidu vykomunikovat to, co potřebujeme, aniž během procesu někomu ublížíme a tím vlastně přehodíme ten horký brambor dál.

Nehledě na to, že přetlak v těle vždy vzniká tím, že tělo omezujeme a nemá svobodu. Když ho nutíme do nesmyslných úkonů, které zadává systém svou existencí.

Zkuste ještě dnes nenásobit vinu v sobě :-)

PS: děkuji Aničce M. za dnešní inspiraci u ranní kávy.