Rozbřesk

Tentokrát budu psát víc osobně. Víc o sobě. To, co ve mně uzrálo je právě připraveno ukázat svou pravou podobu. v poslední době mi sice do hlavy přistála hromada poselství, ale svou pomalostí jsem posléze zjistila, že už je někdo další zachytil a zapsal.. a vždy mi přišlo zbytečné opakovat již vyřčené. Tak jsem četla, co již dřív prošlo mou myslí.

Ale je třeba psát ještě o tom, co prožívám i já sama. Co vlastně má důvod toho, proč svá poslání obdržená do mysli přepisuji a sdílím na svém blogu. Poslání mi chodila více méně vždy, jen ne v tak velkém rozsahu jako teď. Dříve jsem vše i držela v sobě a bála se vyjít na světlo, protože budu nepochopena. Budu za bláznivku, která neví, co mluví. A tak mi strach nedovolil. I přestože jsem na své cestě navštívila mnoho seberozvojových seminářů můj strach se sebevyjádřit v pravdě byl stále veliký.

Událost, která to vše změnila přišla před pěti lety. A byla to ta nejsilnější seberozvojová lekce, kterou vám život může přinést. Navštívila mne Smrt. Přicházela však pozvolna. Upozorňovala na sebe už dávno. Ve svém těle jsem cítila nepohodu, stísněnost, potlačení, a přesto jsem se rozhodla to ignorovat, protože život po mně chtěl změnu, která pro mě byla v tu dobu nepřijatelná. Rozum a naučená schémata mi stanovili, jak má vše vypadat a já se toho snažila držet, abych do těchto přesvědčení zapadla. To vše se na mém těle postupně somatizovalo. Přestože se celý život zabývám psychosomatikou a přírodní léčbou i homeopatií, tak se mi nedařilo srovnat si předrakovinný stav na mém děložním čípku. Osm let jsem tomu dávala šanci, ale když jsem viděla, že se stav moc nemění, tak jsem se rozhodla pro zákrok. Zákrok, který se běžně provádí mnoha ženám. Seříznutí děložního čípku. Mělo být po "problému". Jen v mojí cestě bylo vše napsáno jinak. Po seříznutí se stav rapidně zhoršil. Tušila jsem to. Věděla jsem, jak moc je moje tělo citlivé na jakýkoliv zásah zvenčí. To, co jiným může pomoci, protože v tom mají svou víru, tak mě uškodilo, protože jsem tomu od začátku nedůvěřovala. Věděla jsem, že zdraví stojí hlavně na podstatě víry. Měla jsem to už tolikrát sama na sobě ověřeno, ale přesto jsem v tu chvíli svou víru odložila a na zákrok jsem šla hlavně z podnětu rodiny, aby neměli strach, co se mnou bude. A taky, že jsem nechtěla řešit to, proč se mi to děje. Už jsem se tím nechtěla zabývat. Ale nelze utéci před svým posláním. Život vás k němu bude neúnavně vracet, dokud nepochopíte. A jediné, co mi tehdy medicína nabídla jako řešení, byla další operace. Další zásah do těla. Vyjmutí dělohy a vaječníků. Pro jistotu. Dle velikosti zjištěného nádoru už je poslední šance na operaci. Chtěla jsem čas na rozmyšlenou, ale dali mi půl roku života. V tu chvíli se ve mě vše zlomilo, ale zároveň mě zaplavila zvláštní aura, že vše je přesně tak, jak má být. Nejprve jsem v sobě bojovala, že nechci, že mě další operace srazí ještě víc. Každý zásah do těla se kterým nejste plně v souladu není k dobru. Pomáhá jen za předpokladu, že v něj vložíte svou víru, ale já ji v tento systém neměla. I přesto jsem se vnitřně odevzdala, že tedy na operaci půjdu.

Ráno jsem se však vzbudila s velmi jasnou myslí a vizí. Věděla jsem, že moje cesta je jiná. Je už určena, a já se po ní jen rozhodla pomalu vykročit. Rozhodla jsem se na operaci nejít. Cítila jsem celou svou bytostí, že je to tak správně. Nikdo, kromě mého muže o rakovině nevěděl. Neřekla jsem to ani své rodině. Cítila jsem, že jejich pochybnosti a strachy by mě stáhly a obraly o potřebnou sílu a víru léčit se sama nevyšlapanou cestou.

Různými sebepoznávacími metodami jsem zjišťovala proč mi rakovina do cesty přišla. Období samoléčení bylo plné obrovského strachu, kdy jsem plakala do polštáře a vše vzdávala, loučila s v duchu s dětmi a spílala si, že jsem tak moc hloupá, aby se vzápětí vše vystřídalo s pocitem neoblomné jistoty nad tím, co dělám. Témata, která se mi tím odkryla mi ukázala cestu ven. Došlo mi, že jsem tím stahovala pozornost svého muže. Že jsem se cítila nevyslyšená, sama, nespokojená. Mezi námi nefungovala komunikace, i když navenek vše vypadalo dokonale, tak uvnitř jsem trpěla nejen já, ale i on. Ze strachu ze zániku manželství jsem stvořila iluzi dokonalého manželství před ostatními i sama před sebou. Žili jsme lež, nepravdu. A já se rozhodla jít cestou manipulace. Jenže ani tohle nezabralo a já pozornost svého muže neměla ani když jsem byla tak blízko smrti. Dnes vím, že to bylo správně. Že i tato lekce byla potřeba. Nejde si nic vynutit. Manipulace není láska. A co je vlastně láska? Jak vypadá láska? Zjistila jsem, že to není nic z toho, co jsem za život poznala. Pravá láska je opravdu bez jakýchkoliv podmínek. A já si tuto nedokázala vytvořit ani sama k sobě. Jak bych ji pak tedy mohla nabídnout druhým? Když sama sebe nemám ráda? Když v mé mysli mluví denně hlas, který mi nadává? Když nemiluji dostatečně ani svoje tělo? Jak se mohu tedy učit lásce? Kdo mi pomůže?

Spousta otázek, která přicházela a jediné řešení bylo obrátit se dovnitř sebe. Zjistila jsem, že jsem byla tak nešťastná, že jsem hledala nouzový východ. A přišel mi jako nabídka ten jediný nejlepší. Odchod z tohoto světa. Ve své zahleděnosti na své problémy jsem uvízla v pocitu oběti, kde není kam se pohnout. Jakým překvapením bylo, když jsem si dokázala připustit, že jsem vlastně už nechtěla žít, jen jsem si to neuměla pojmenovat. Byl to důležitý bod pro odraz.

Začala jsem hledat důvody pro život. Vím, děti jsou velkým důvodem, ale tady je třeba něco většího. Musí to být láska, co přesahuje vás samotné. Není to láska k čemukoliv hmotnému tady ve světě. Ta nestačí a tvoří závislosti. Nejprve je třeba najít lásku v sobě samém. Tu prvotní a jedinou skutečnou. Postupně jsem si odpouštěla vše, co se mi za život stalo. Vše, co jsem učinila já druhým. Proces odpouštění byl dlouhý, ale zase jsem postupně zjistila, že už jsem přesáhla hranici verdiktu lékařů. Už to bylo víc než dva roky od poslední prohlídky, kdy jsem se odvážila jít na další. Tehdy jsem ještě měla v sobě pocit, že potřebuji potvrzení. Lékař mě nejdřív poslal na sono. Klepala se mi kolena strachem, co tam najdou. V ordinaci jsem vždy o svou sílu přicházela a nevěděla čemu věřit. S výsledkem jsem nastoupila před svého ženského lékaře. Věděl, jak jsem se rozhodla, a přestože mi nedal šanci, teď tu seděl a koukal překvapeně do papíru.

"Děloha čistá, vaječníky čisté, nádor není nikde vidět.." slyšela jsem ho, jak říká.

"No vy to asi opravdu nakonec zvládnete sama" uznal. A to bylo pro mě potřeba. Slyšet z jeho úst, že mi důvěřuje, alespoň trochu. Nicméně při bližší prohlídce mi řekl, že čípek ještě na povrchu úplně čistý není. To jsem předpokládala, věděla jsem, že je ještě hodně cesty přede mnou a také tomu napovídalo občasné krvácení, které bylo i zapříčiněno seříznutím čípku. Ale i tak jsem odcházela v pocitu jasnosti a víry ve své rozhodnutí.

Pokračovala jsem dál v seberozvoji. Seminář Core Touch byl pro to zlomový. Poznala jsem nové přátele. Přátele, mezi kterými jsem se cítila jako doma. Konečně mi někdo rozuměl! Nepřišla jsem si vůbec podivná, ale naprosto v pořádku. Toto přijetí bylo pro mé poslání zásadní. Najednou se moje poselství stala žádaná. To, co moji blízcí odmítali, tito noví přátelé naslouchali s nadšením.

Víra se ve mně posílila a já si začala i víc uvědomovat, co je opravdová láska.

Ale stejně se mi nedařilo pohnout se z místa v partnerství. Můj rychlý duchovní růst mezi námi otevřel ještě větší propast. Tolik jsem si přála to vše sdílet, ale nedařilo se.

Když jsem zase pomalu začala uvadat a ztrácet víru pod vlivem všednosti, tak mi život přinesl další Dar. Přinesl mi do života osobu, která mi připomněla, kdo jsem. Někoho, s kým jsem se cítila opět jako bych přišla domů. Někoho, kdo mi s okamžitostí vyzrcadlil mé největší strachy a to, co mě ještě drží zpátky od sebe sama. Někoho, kdo mi ukázal, jak si užít maličkosti každého dne s dětským nadšením. Někoho, kdo mi ukázal, jak moc silná může být vůle, když se věří v sen. Byla to důležitá laskavá lekce. Bez této osoby a její lásky bych tady teď neseděla a nepsala tento článek. Nejspíš bych už nenašla potřebnou motivaci zasednou a začít psát knihu, kterou jsem měla v mysli už velmi dlouho dobu. 

A teď ji píši. Každý den vše vkládám do své knihy a doufám, že jednou bude inspirací pro ostatní, kdo hledají cestu.

Bez této lekce bych se neustále strachovala a zjišťovala, zda je v mém těle ještě rakovina, či není. Při kontaktu s danou osobu jsem totiž cítila hluboké léčení, které se projevilo i na fyzické rovině. Uzdravovala jsem se na všech svých úrovních. Zjišťovala jsem, kolik nedůvěry v ostatní v sobě ještě mám a jak si občas lžu do kapsy a skrývám se před pravdou. Jak mám strach prožívat silné emoce, jen proto aby to nebylo MOC. Ale uzdravení musí přijít ještě na vyšším principu, takže tento drahý člověk se mi ze života náhle rozhodl odejít. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Spadla jsem až na dno. Vzal s sebou mé sny, sny na nový život, na uzdravení. Vše se mi rapidně začalo zhoršovat. Začala jsem krvácet víc než kdy předtím a v hlavě se mi rozjel kolotoč, že to tentokrát už vzdám. Točila jsem se v kruhu závislostí. A v jedné chvíli, za tmavé noci jsem to odevzdala. Odevzdala jsem jeho, svou rodinu, hmotu. Odevzdala vše. Ležela jsem v bolesti v posteli a už nechala, aby si mě smrt vzala. Bylo to do hloubky duše prožité odevzdání. Byl to silný proces, který opravdu fyzicky i duševně obrovsky bolel.

Když jsem se to ráno vzbudila, celou moji bytost prozářilo světlo. Prázdnotu ve mně vyplnilo nové poznání. Cítila jsem k sobě skutečnou lásku. Najednou jsem věděla, že není třeba mít cokoliv a kohokoliv u sebe ve fyzické podobě, protože je to vše pevně integrováno v mém srdci. Nejde o nic přijít. O nic, co vám skutečně patří nepřijdete. Rozplyne se jen to, co je nepravda. A vy už víte, že nic nejde držet násilím. Že je třeba darovat svobodu sobě i ostatním. 

Spolu s tím vším přišla i vlna inspirace a moje stávající vize se ještě upevnila. Teď s jistotou vím, po čem toužím. Vím, co je mi předurčeno. A po malých krůčcích, s vírou v život nastupuji tuto cestu. Netuším JAK se vše poskládá, ale věřím, že s trpělivostí se vše stane v PRAVÝ ČAS. 

Upevnila jsem se v mém poslání, při kterém vedu lidi k sobě, tak aby mohli sami nahlédnout až do své podstaty bytí.

A stín nemoci beru s sebou jako ukazatele, který mi na mém těle ukazuje správný směr... už pět let mě neochvějně vede správným směrem..

NEMOC JE TU PROTO, ABY PŘIŠLA ZMĚNA. A každý, kdo si tím prošel určitě ví, o čem tu teď píšu. Protože i přestože, kdokoliv podstoupil jakoukoliv léčbu, vědomí smrti v něm zůstává nadále.. 

Protože nikdo a nic vám nemůže zajistit, že tento den nebude tím vaším posledním..

S láskou a vděčností Veronika 

PS: tento článek jsem měla rozepsaný už od ledna, ale teprve teď jsem našla odvahu na dopsání a publikaci. Z celého srdce děkuji, pokud jste dočetli až sem.