Sociální sítě

Téma, které k zamyšlení přináším dnes je něco, s čím máme teprve velmi málo zkušeností. Zdá se, že je člověk v sociálních sítích velmi zdatný a zběhlý, protože se je naučil lehce ovládat, ale je zde ještě jedna jejich sféra, kterou nelze zhodnotit, protože potřebuje ještě jednu jednotku, aby mohlo dojít k uspokojivé odpovědi, a tou je dlouhodobá expozice na člověka. To zatím nemáme. V sociálních sítích zkrátka plaveme velmi krátký čas na to, abychom věděli, zda-li je to pro nás bezpečné prostředí či nikoliv. Ona atomová bomba se zpočátku zdála společnosti také jako velmi prospěšný vynález. Dnes by už mělo být téměř jasné, že k ochraně prostě sloužit nemůže. To nemůže nic, co slouží zároveň k ničení. Ale jak je tomu u vytvoření virtuálního světa?

Jeden testů lidstva (nejspíše v tu chvíli ani nezamýšlen jako experiment, ale koncově se z něj dalo velmi dobře vycházet) začal hračkou, kdy v roce 1996 přišla jedna nejmenovaná japonská firma s hračkou, která se chovala jako živá. Tamagoči. Určitě zná téměř každý a malé děti i dospívající v této generaci ji měli při ruce. Zvířátko, které se chová jako živé, a pokud o něj nebudete systematicky pečovat, tak zemře. Volá si o vaši pozornost v různé časy nastaveným časovým upozorněním. Nakrmit. Vyčůrat. Spát. Netuším, co všechno potřebovalo, protože já sama Tamagoči nikdy neměla. Nejspíš by mi chcíplo 🤔

Já sama se spíš raději přikláním k péči o skutečně živé. Ale ve světě se to uchytilo. Jako hračka je to ještě poměrně neškodné. Jenže u toho bohužel nezůstalo. Zjistilo se totiž, že pokud se člověk o něco neživého stará jako o živé, a dokonce má morální problém s tím, že by mu mohlo zemřít, když mu nebude dávat notnou dávku pozornosti, tak by se to mohlo nějak lépe využít. Byznys je byznys. A tak postupně začaly vznikat sociální sítě s profily. Vytvořte si svého avatara. A pak se o něj také pořádně starejte. Možná vám brzy přinese společenský úspěch, anebo možná i peníze. To ale přišlo až později. Nejdřív vám přinese nové přátele a dobrý společenský status, pokud se budete o svého avatara na síti dobře starat. Nesmí chybět ani pravidelné krmení, kde namísto nakrmit, vyčůrat, spát přišla notifikace lajků a komentářů. Přidejte pár fotek, které se ale musí neustále aktualizovat. Vytvořte svou rodinu snů. Na fotkách se foťte jen z úhlu, kde vám to sluší a zaručeně raději použijte filtry, protože ukázat vrásky by se mohlo nechutně vrátit v podobě škodolibých komentářů od nepřátel z vašich přátel. Zašlo to až tak daleko, že když chcete svého avatara ze sítě na pár dní opustit (zmrazit ho, protože váš avatar v tu chvíli nebude prostě reagovat na lajky ani komentáře) tak máte vnitřní potřebu toto všem veřejně oznámit a nesmí chybět dokonce ani informace, na jak dlouho si avatara zmrazujete. "Zdravím vás přátelé, teď tady pár dní nebudu. Dávám si kyberdetox. Za týden zase budu zpět. Pápá." Takto to přijde celkem vitpné, ale realitou je, že u toho prožíváte skutečné pocity. Zrušení profilu na sociální sítí se v mladé generaci podobá společenské sebevraždě. Naštěstí jako u Tamagočiho, můžete svého avatara vzkřísit z mrtvých. Na to stačí jen dočasná deaktivace profilu. Ufff, a vše vám naskočí znovu jako by se nic nestalo. Resuscitace proběhla úspěšně a není nutné znovu budovat svému avataru síť přátel (a nepřátel) a vyvářet ho podle svých nejlepších představ (nahrát zase tu hromadu fotek a selfie z dovolených a z těch úžasných přešťastných okamžiků v životě). Pohroma je však totální zrušení účtu. Jako fakt? To ses asi zbláznil(a)? Co budeš teď dělat? A v případě on-line podnikání je to už úplná katastrofa. Kde zase seženeš všechny kontakty? Kdo si od Tebe nakoupí? To můžeš rovnou zabalit!

Nu což, to by ještě šlo. Doba jde holt s pokrokem, nebo pokrok s dobou? Nevadí, jedno nebo druhé. Co je tu však jako nebezpečné je personifikace. U Tamagočiho se toto stát nemohlo. Tamagoči bylo prostě zvířátko. Váš avatar se vám však v ledasčem velmi podobá. A tam se to právě stalo. Zaměnili jste ho se sebou samým. Profil je pod vaším jménem. A o virtuálním avatarovi hovoříte jako o sobě. Hups. Jste lapeni. Do sítě. Sítě jsou vždy na chytání. Toto slovo má přesný význam a v tomto případě tomu není jinak. Sociální sítě. Sítě, kde to žije. Síť rybářská, síť pavoučí, ani v jedné to nedopadá dobře. V té rybářské jste sice na chvíli spojeni s velkou částí podmořských živočichů tělo na tělo, ale každý víme, co přijde poté. V té pavoučí si možná chvíli myslíte, že se nic nemůže stát, vždyť je tak tenká! ale čím víc se v ní pohybujete, tím více se do ní motáte. Ve virtuální se přece ale skutečně neumírá, můžete namítnout. Jenže to není až tak úplně pravda. Do virtuálně sociální jste totiž vložili část svojí duše. Část vašeho Já. Nechali jste část svého Já brouzdat po síti, a proto se tak neodbytně do ní vracíte. A čím víc částí svého Já tam vkládáte, tím víc máte potřebu TAM BÝT. Někdo už je téměř jen tam. Co na tom, že to není skutečné? To nikomu nevadí. Přece se mi nic nemůže stát. No nic, jen kromě toho, že přijdete o skutečný reálný život. A absolutně žijete v klamu. A to nejen v tom vašem vlastním, ale máte klamné iluze i o ostatních lidech (avatarech) ve vašem životě.

Název web je přímo použit v sousloví spider web, což je v překladu pavoučí síť. A ano, jsem si vědoma, že do jednoho takového webu právě píši. Ale jsem si také vědoma toho, co jsem vepsala výše. Zapisuji sem, ale vše se chystám zachovat v knižní podobě, až přijde ten správný čas. A od začátku stvoření tohoto webu si uvědomuji i nutnost jeho ukončení v pravý čas. A vůbec mě to nijak citově nezasáhne. Jsou to jen webové stránky. Měla jsem možnost si to vše i vyzkoušet, když se na pár dní moje stránky odpojily. Zamyslela jsem se, co vše jsem tam vytvořila, a kolik práce jsem tam vložila, ale pak jsem se nad tím usmála s vědomím, že vše je pomíjivé. Nevadilo mi to. Řekla jsem si jen: "Tak už bylo asi načase." Jenže tehdy ještě nebylo. A stránky se za pár dní znovu objevily. A tak do nich mohu vepsat ještě tuto úvahu. Se sociální sebevraždou mám dokonce dvojitou zkušenost. Ano, asi jsem víc masochistická, než si dokážu přiznat, ale já svého avatara na jedné z nejznámějších sociálních sítích zabila hned dvakrát (pokaždé totální zrušení, kdepak deaktivace, když už, tak už). A přežila jsem. Dokonce se ke mně vrátily části duše, které visely ve virtuálním prostoru. Když jsem páchala "sebevraždu" podruhé, odešla jsem bez rozloučení, a dokonce ve chvíli, kdy se mé portfolio začalo rozšiřovat. Možná to zní dost arogantně, že jsem se s ostatními avatary nerozloučila, ale víte jak, Tamagočimu taky nebudete psát dopis na rozloučenou, než mu vyndáte baterky. Není v tom nic arogantního nebo netaktního, když si dovolíte přiznat, že to není skutečné.

Zdravíte snad svoji televizi? (Tímto se rovnou omlouvám těm, kdož to dělají. Nebojte, brzy každý z nás prozře do pravdy.)

Abych se vrátila k virtuální realitě. Tak skutečně by přirovnání k ďábelské esenci bylo více než příznačné. Ďábel je označení pro velmi sofistikovanou a inteligentní entitu či energii chcete-li. Používá sítě a chytá nás na naše vlastní temné stránky. Jsou jimi pýcha, chamtivost, závislost. Jako vždy je nabídnuta sláva, moc a snadné peníze. A jako vždy se platí velmi vysoká cena. Duše. Doslova a bez nadsázky. A člověk ji tady dává dobrovolně, v rámci společnosti, ve jménu pokroku a prý v zájmu vyššího dobra. Vše se zdá velmi užitečné. Cena člověka zde roste. A tady je již zřejmá první past. Jen ego se může nachytat na něco takového, že člověk může být lepší, než už je. Ego je vlastně oproti duši velmi mladé a nezkušené. A tak nejenom že snadno upadlo do matrixové sítě, ale ještě se chytá do fantomového matrixu, čímž virtuální realita je. Je to matrix na druhou.

Je to i způsob, jak probouzející se bytost znovu polapit. Matrix není tam venku. Je nahraný uvnitř vás. Proto je nesmysl, že se někdo odpojil z matrixu (ze systému) jen tím, že odešel někam na samotu do lesa. To nestačí. Matrix je nahraný program. Odpojení se děje uvnitř vás. Děje se samovolně. A když se odpojení spustí, tak to vyvolá v každé bytosti velký zmatek. Protože v průběhu toho budete mít pocit, že přicházíte o vše. Naprosto o vše. Postupně se ale začne měnit úhel pohledu. S každou uzdravenou úrovní, uvidíte vše kolem vás nově. Je to jako dívat se klíčovou dírkou, která se postupně zvětšuje. Jak se průzor rozšiřuje, rozšiřuje se vám vědomí. Vše do sebe začíná postupně zapadat víc a víc. Ale na cestě jsou právě pasti. Virtuální realita je jednou z nich.

K probuzení a jeho částem (slastem a pastem) se ještě budu věnovat v další úvaze. Téma probuzení bude vloženo do příběhu v připravovaném druhém dílu knihy Labutí srdce II. s podtitulem Světelná cesta. Díl první je právě o zmatku, temnotě a pastech v průběhu probouzení.

Kdo ví, ten rozumí, kdo ne, nevadí. Na vše je správný čas. Vše je dokonalé a správné. Včetně vás. 

Přesně tak, jak jste teď v přítomném okamžiku, jste dokonalí. A nenechte si tohle nikým vzít.

S láskou vepsala Veronika Laué 💗💙💚