Svoboda těla

 Vždy jsem měla pocit, že svoboda je v tom, že můžeme myslet na to, co chceme, že nás tím vlastně nikdo neomezuje... Že i kdybychom byli zavřeni za mřížemi, tak tu opravdovou svobodu nám nikdo vzít nemůže.

Jenže mysl nejsme my. Jen se na chvíli stává naší součástí, když ji přijmeme. V čem tedy ta svoboda tkví?

Před několika měsíci jsem byla na výcviku masáží CORE TOUCH® pod vedením Denisy Říha Palečkové a Richarda Vojíka. A tam, na odlehlém Váňově statku ještě s dalšími šedesáti lidmi jsem postupně odkrývala své vlastní přesvědčení a společenské masky. Přes probuzení těla, kdy se hodně tančilo, komunikovalo neverbálně a jen trochu verbálně s ostatními a kdy se hlavně vysvlečete do naha a dotýkáte se ostatních a necháte ostatní dotknout vás jen v té míře, jaká je pro vás únosná. I přes tohle všechno jsem se dostala k vlastním hranicím, kdy svlečená donaha už nemůžete hrát všechny ty hry, které vás společnost naučila. A i přes ten obrovský strach být sama sebou se nakonec podvolíte a svou pravou tvář ukážete... A úžasné na tom je, že se VŮBEC nic nestane. Míním tím, že strach byl úplně scestný. Byl z nepřijetí a z falešných představ o vás samých. Byl z toho, že když se ukážete, tak vás ostatní nebudou brát vážně, nebo dokonce zjistí, že jste úplně špatně. Že jste tak moc špatně, že byste snad ani neměla mít právo existovat. A tohle by přineslo bolest, ukrutnou bolest. Tak se raději neukazujeme a žijeme jakoby spokojení v maskách a rolích, které se nám během života naskytnou.

Jenže zjistit, že se nestane VŮBEC NIC z toho, z čeho jste měli strach, je tak moc osvobozující. A to vše se najednou protne do těla. Tělo se uvolní, zjemní. Tělo začne ožívat. Tělo začne cítit, že je po letech opět na cestě ke svobodě.

Pravá svoboda je jediná. Je to svoboda těla.

Tělo ví. Tělo přesně ví, co dělat. Co jíst, co pít, kam jít, s kým se seznámit.

Tohle všechno se možná může nazývat intuice. Ale je to tělo, kdo rozhoduje. Jenže my jsme mu nenaslouchali. Hodně dlouho. A intuice by vlastně mohla být ten slabý doznívající hlas těla, když se snaží s námi spojit. Když nás zve k opětovné důvěře.

Když jsme byli malí, tak jsme své tělo vnímali jako spojence, jako prostředek, díky kterému můžeme ochutnat, přivonět, dotýkat se, naslouchat, vnímat krásu očima... Díky tělu vnímat vibrace kolem a rozhodovat se tak, kudy se vydáme, ke komu se schoulíme do náruče a komu se do péče nesvěříme. Jenže společenský systém se rozhodl, že potřebujeme vychovávat. A tím potlačovat hlas těla. Nutili nás se chovat v některých chvílích opačně, než jsme cítili. Nemohli jsme plakat, když tělo plakat potřebovalo, nemohli jsme se smát nahlas, protože to začalo být nežádoucí, nevhodné. Nemohli jsme se ani dotýkat některých věcí, a dokonce i na našem těle se našla taková místa, která byla pro náš dotyk nevhodná.

A pokud jsme neuposlechli, mohla přijít výhrůžka strachem, nebo dokonce bolest z fyzického násilí. Brzy nás společnost přinutila pochopit, že tělo není úplně náš spojenec, že nás zrazuje, když nás staví do takových nepříjemných situací. Kdy musíme zatnout všechny svaly v těle, aby nevyšel prd na nevhodném místě, v nevhodnou dobu. Aby někdo náhodou neviděl, necítil.

A ve školce se pak přidalo, že musíme soustředit svou pozornost na jednu osobu, která jediná má mít pravdu. A ve škole pak se přitvrdí, a dokonce se tělu znemožní pohyb na několik hodin, jen se mu dovolí přestávka, aby se neřeklo. Tělo se vězní, umlčuje. A nám se v něm přestává líbit. Už se tolik netočíme dokola, neskáčeme do výšky jen tak cestou venku, tolik se už nesmějeme. Pak přijde střední škola, kde už jsme si zvykli sedět a jen poslouchat. Naše těla už se nám ani nelíbí. Je na nich spousta věcí, které by tam být nemusely. Necítíme se v něm dobře. Mnozí se snaží z těla i utéci.

Někteří se ho snaží dohnat do fáze, kdy je pustí samo.

A pak, když dostanete ten vytoužený papír, abyste mohli začít žít po svém, už nevíte, jak to udělat. Zapomenete na váš krásný prvotní vztah s tělem a hledáte svobodu a štěstí vně. Cestování, nezávazný sex, nakupování, zařizování příbytků (vašich náhradních těl), to vše vás uspokojuje. Cítíte se celkem dobře. Jenže celkem. Nebo jen chvílemi. Chvílemi přijde smutek. Tělo se snaží probouzet, ale vy to špatně chápete, a tak se smutek snažíte zahnat. Zábava, večírky, založení rodiny... Jen aby se ten smutek přehlušil.

Nechápete, že pramení z nesvobody těla. Že jste ve svém vlastním žaláři, který si táhnete všude s sebou.

A když přijdou děti, máme to najednou znovu na talíři. Tak trochu trpíme, když nám ukazují, co vše se s tělem dá dělat. Rozčiluje nás to, pobuřuje a pokračujeme jako velvyslanci společnosti a nahráváme nevědomě ten program do našich dětí.

Kdy naposledy jste naslouchali svému tělu? Nechali se jím vést na procházce, navázali kontakt s někým venku, protože tělo vyhodnotilo, že to bude příjemné? Kolikrát vás mysl, jako vzorec učení, zastavila a přemluvila, že tohle NE. Kolikrát jste se nepodrbali na místě, které svědí, protože to je zrovna na místě, které je označeno jako "nevhodné dotýkat se na veřejnosti"? Kolikrát jste jen tak odtančili cestou do zaměstnání nebo si poskočili jen tak? Kolikrát jste se přes den dotkli svého těla něžným pohlazením?

Přitom přirozený tanec, pohyb a dotek na svém vlastním těle přece nikomu neubližuje.

Jak moc je vaše tělo svobodné?

Když osvobodíte tělo, začnete v něm doopravdy bydlet a dáte mu důvěru, ať vede, začnou se dít zázraky.

Tělo s vámi tvoří živou bytost. Záměrem je symbióza.

Tělo je úžasné, samouzdravující, pokud ho necháte, ať pracuje.

Tělo je vaším spojencem tady na Zemi. Můžete díky němu cítit. Většina i vidět, slyšet a chutnat.

Když jste v těle, spousta událostí, které se stanou, budete vnímat jinak. Jinak budete vnímat i bolest a strach.

Přeji vám, aby s vámi bylo vaše tělo šťastno. Pak jste nevyhnutelně šťastní i vy.

S úctou Veronika