Všechno, co jsme

Události, které se dějí, tu nejsou proto, aby do našich životů přinesly mír. Jsou tu teď právě proto, aby v každém z nás zažehly pochybnost. Aby postupně každý z nás zjistil, že nemá komu věřit. Že přátelé, kteří se zdáli zastávat podobný názor jako my, se najednou postaví na jinou stranu a hájí jiné názory než předtím. Každý jednotlivec se snaží přijít s nějakou svou univerzální pravdou, kterou s vášní obhajuje, a nepustí se svého rámce ani o kousek, aby nezradil to, co má pocit, že je pravda.

Jenže PRAVDA není tam venku. Nic z toho, co se děje tam venku, NENÍ PRAVDOU.

Je třeba obrátit pohled opačným směrem. Je třeba podívat se na sebe a ještě dál. Do sebe sama. Už ne pomocí zrcadel, která nám nastavují ostatní a v kterých se lze snadno ztrácet, ale přímým pohledem očištěným od nánosů příběhů ostatních bytostí.

Venku nikdy nemůžete najít pravdu. Protože tam každý z nás najde potvrzení pro to, čemu se rozhodl věřit. A potvrzení jsou pro každého z nás věrohodná. Tolik různých pravd, tolik potvrzujících argumentů, které nás ve skutečnosti ještě víc oddalují od pravdy.

Jen tehdy, kdy se obrátíme dovnitř, se zmatek kolem nás ustálí. Hlasy utichnou. Tam je třeba stanout a pobýt a tam najít konečnou PRAVDU. Protože jedině odtud přichází skutečnost. Jedině odtud přichází to, po čem ve skutečnosti každá bytost prahne. Tam jedině lze objevit skutečnou sílu lásky a z ní vycházející mír. Ne lásku romantickou, která oslepuje a většinu času nás vrhá do utrpení. Ale lásku k něčemu, co nás přesahuje a zároveň plně obsáhne. Každý si ji může nazvat podle libosti. Já tuto energii nazývám Bohem.

Aby poselství bylo čisté, je třeba symboly v něm použité zcela oprostit od nánosů nepravdy. Všude tam, kde se narazí na odpor, je třeba vidět, že odpor nevzniká ze slova samotného, ale z představy, kterou jsme si k danému slovu přiřadili. Tu bude mít každý z nás jinou. Někdo může vidět instituci a to ho odpuzuje, někdo naopak vidět instituci chce a bude se mu líbit. A přesto ani jedno z toho NENÍ to, o čem píšu. Proto se lze v mluveném i psaném slově tak moc odklonit od jeho původního významu, že pro každého bude vyznívat jinak v nekonečné škále možností. Je třeba NASLOUCHAT SRDCEM.

Kolem nás se teď dějí události a jejich intenzita se teprve bude zvyšovat. Už nejde dělat, že se nás to nedotýká. Nás všech se má dotknout STRACH. Bez výjimky. A každý ho ucítí na jiném místě. Chráníme se argumenty, abychom zachovali svou představu o světě. Nejsou už jen dvě strany, najednou je tu tolik rozdílných názorů, že už se v nich nejde vyznat. Je vůbec možné druhému věřit? Je vůbec možné najít s někým stejný nebo podobný názor? A intenzita, s jakou se toto téma projevuje, závisí na tom, jak moc velký je strach u daného člověka.

Když se obrátíte dovnitř sebe sama, zjistíte najednou, že kolem vás se zvedl uragán, hučí voda a zaplavuje všechny domněnky, které jste jen byli schopni si vytvořit. A vy při tom všem stojíte pevně jako majestátní statný strom, kořeny pevně vrostlé k zemi, jejíž součástí jsme my všichni. Nic vás nemůže už vytrhnout od skutečnosti. Jen pozorujete, co se děje. A víte s jistotou, že až se tohle vše přežene, odstraní to nánosy všeho starého, nefunkčního, již přežitého a s sebou to přinese novou úrodnou půdu pro NOVÉ ZAČÁTKY a bude jen na vás, co do ní zasadíte. Spousta z nás se rozhodne odejít a spousta z nás zůstat.

Někdy se může zdát zhola bláznivé opustit něco, co už je pro vás dokonalé, co jste si vysnili a teď chtěli žít. Ale když v hloubi svého srdce cítíte, že musíte, není pro vás jiné cesty než jít za tím. Je to totiž vaše cesta a srdce vás bude neúnavně neustále volat, dokud se nevydáte za ním. Máte celý oceán času. Pro každého z nás tolik, kolik je potřeba.

Časoprostor přestává být tím, čím byl. Prostor určený pro nás může být zcela odlišný od prostoru lidí, kteří žijí přímo vedle nás. Proto je i tolik odlišných pohledů. Každý ve skutečnosti už teď žijeme odděleně víc než kdykoliv předtím. Vznikají dimenze, které se různě propojují jen v určitých bodech. A to, co je každodenní realitou pro souseda, se vás nemusí vůbec ani konečkem prstu dotknout.

Je dobré to vědět a nesoudit. Nelze soudit, protože nikdy zcela nepochopíte.

Každý bude muset odevzdat vše, co mu nenáleží. Aby mohl dostat to, co je doopravdy pro něj to nejlepší. Jedinou cestou k tomu, jak to poznat, je odevzdat VŠECHNO. A to, co je skutečně vaše, se k vám obratem vrátí společně s vaší částí sebe sama, po které celý život tak moc toužíte.

Tohle odevzdání musí proběhnout uvnitř nás samých tak, aby bylo procítěno celou naší bytostí. Není ani třeba věnovat pozornost tomu, co je vně. Protože někdy odevzdáme něco vně, ale uvnitř to stále držíme. Je třeba to pustit.

Život se pro vás stane pravdou. Takovou, v které se dějí úplně jiné věci, než vás dříve učili, že se dějí. V němž jsou úplně jiné hodnoty než ty, jež vás doposud učili. Všechno staré odnese voda, tak jako doposud slzy odnášely bolest a trápení ze srdce.

Možná se to bude jevit jako katastrofa. Možná budete mít pocit, že se Bůh nebo Matka země postavili proti vám. Ale vše se musí odevzdat. Bolest bude prožívána jen tam, kde se budeme bránit této proměně. Chceme zachovat to staré a děsí nás zahodit to, co si už myslíme, že skutečně jsme. Že když vylijete celou sklenici, zbude jen prázdnota. Budu se ještě někdy moct napít? Budu ještě existovat, když tohle, co jsem, zavrhnu?

Kdo vlastně jsem?

Tuhle otázku si teď bude postupně pokládat každý z nás. Pro každého je tu času tolik, kolik potřebuje ke svému růstu. Není třeba mít obavy. Odpověď čeká na každého z nás.

Jen stačí upřít pozornost k sobě samému, abyste se mohli setkat se sebou. Je to totiž všechno, co jste.

A v mezičase upečte třeba výborný borůvkový koláč, jako já dnes :-)

S láskou, důvěrou a trpělivostí k sobě i vám, Veronika