Život, ten skutečný

Dnes budu psát o tématu, které se otevírá a zvědomuje. Dokonce se nádherně zrcadlí na každém našem kroku. K definici dnešního zrcadla se však dostanu v článku později. Teď je dobré se podívat okolo. Pokud máte kolem sebe malé roztomilé bytůstky, které dělají všechno jinak, než chcete, tak se na ně podívejte pořádně. Mají pro vás zprávu. A ano, ono se to řeší pořád. Ta věčná výchova. A napadlo vás někdy, pro koho je vychováváte? Možná máte pocit, že je vychováváte proto, aby nějaké byly. Jako by snad nějaké už nebyly. Je totiž obrovský rozdíl mezi VÝCHOVOU a UČENÍM. A jaký tedy, ptáte se?

Učíme je, aby věděly víc. Vychováváme je, abychom je přizpůsobili, vmanipulovali někam.... A věta by mohla pokračovat: ...někam, kam chceme... Ale omyl! My totiž nevíme, kam je chceme dostat. My je přizpůsobujeme pro ně. Pro kohože? Pro učitele? Pro zaměstnavatele? Pro vládu? NE. Pro něco, co neexistuje, je to neviditelné a neuchopitelné, můžeme to nazvat SYSTÉM. A pro tohle neviditelné, rozplizlé cosi my každý den znovu a znovu vytváříme tlak, abychom jejich nekonečné JÁ smrskli a natlačili do malinkaté krabičky, kterou zasuneme jako stavební kámen do velké babylonské věže. A pro koho tu věž stavíme? Proč ji stavíme? Bude v ní někdo bydlet? Nebo co teda má za smysl ji stavět? A odpověď, která přichází, ohromuje. Pro nikoho, nic. Protože systém neexistuje. Iluze o něm stojí jen díky té hromadě kostek.

A každý z nás dospělých jsme taková jedna kostka. Nové bytůstky, o kterých tu mluvím, naše děti, jsou krásné, rozpínavé a neuchopitelné. Jejich hranice se posouvají, rostou, smršťují podle potřeby. A my pro ně máme tu krabičku. A každý den se je tam snažíme nacpat. Ony křičí a vztekají se, že tohle nechtějí, že jim to vadí. A my je přesvědčujeme, že je to pro jejich dobro. Jen si tam vlez, každý má svoji krabičku a tak to tady prostě je! Tak už si na to konečně zvykni!!! Opakujeme slova, která jsme slyšeli jako děti. A ony se nám stále vzpouzejí a rozčilují nás tím, že tam nechtějí vlézt. Já jsem také musela! Křičíte. A je v tom ta beznaděj.

A pokud toto čtete a už jste uvědomělí, tak vás bolí, že křičíte. Chcete to jinak, ale nevíte jak.

Ale nastává doba, která je nádherná. Nádherná v tom, že odhaluje systém. Ukazuje jeho chyby. Čím dál víc. Kola systému jsou zrezavělá, drhnou, nejedou, jak mají, a vznikají dírky mezi ozubením, kudy je vidět světlo. A jak se zastavují, dá se těmi dírkami vylézt ven. Najednou nás to nesemele. Předtím by nás to rozdrtilo na prach. Ale teď kola stojí. Ta neviditelná COSI se snaží ze všech sil. Znáte to? Tonoucí se stébla chytá. Má strach a vymýšlí a sesílá pomocí mysli ještě větší nesmysl než předtím. Nikdo není vinen. Všichni jsme jen součástí neviditelné věže, která se ale pomalu boří, protože některé krabičky, kostky se začínají bortit. Pukají a zevnitř se derou osvobozené bytosti.

Stačí chvíle a každý z vás najde v sobě moment v blízké minulosti, kdy stojíte nad svým dítětem a snažíte se, aby pochopilo, co po něm chcete. Kdy se ten spratek chová hrozně. Vůbec neposlouchá. Štve vás tak, že byste ho nejraději přerazili a možná ho někteří z vás i přerazíte. A když se pozorně podíváte, tak uvidíte, odkud se vše to napětí bere. Ale musíte nejdřív otočit pozornost od dítěte k sobě, a od sebe za sebe. Vidíte to? Co nebo kdo vás tlačí, že tlačíte také? Je to čas jako takový? Většinou ne. Je to, protože MUSÍTE být někde v určitý čas? Možná. Je to, protože jste něco slíbili, máte schůzku a MUSÍTE být někde? Jde se dohodnout jinak? Musíte, abyste měli peníze? Abyste mohli bydlet a mít se hezky a mít radost s dětmi? Vidíte ten začarovaný kruh? Tu past. To, co v tu chvíli vidí dítě, je rodič, který místo toho, aby miloval, tak tlačí. Bere svobodu. Otevírá víko od krabice a nutí do ní dítě vlézt. Jejich vztek se dá i přeložit: "Mami, tati, nechtějte to po mně prosím! Není to skutečné, v té krabici se nedá žít!" A můžete říct, ano, dá, to si zvykneš, já si také zvykla. Ale kdyby vám dal někdo šanci utéci, tak utečete? Ano. Ostatně to je to, co se přece celou dobu snažíte dělat. Jen vám systém našeptal, že utéci se dá jen, když máte peníze, když máte hodně peněz, nebo ještě víc peněz. Tolik? Ne, ještě VÍC! A stačí tohle? Ne, ještě VÍÍÍC! Pravdou je, že zamlčel, že na útěk je potřeba NEKONEČNĚ mnoho peněz, proto nikdo nikdy s penězi z krabičky neutekl, jen si naopak vyzdil větší ochranu v krabičce. Peníze mohou být nástrojem, ale nikdy vás doopravdy neosvobodí. Proč tedy křičíte na dítě? Protože mluvíte za hlas systému. Jako robot opakujete. Ne svoje touhy a přání, ale jen si vyléváte frustraci za to, že nemůžete to, co byste chtěli, a vaše děti ještě mohou. Tak se podívejte, pro koho to děláte? Vidíte? Pro systém. Pro tu bortící se věž. Je to neviditelný hlas, neviditelná autorita. Ani není na koho ukázat. Občas ukážeme, že za to může nějaká bytost ve vládě nebo na Hradě, ale není to tak. Oni se také snaží dostat ze své krabičky (a vzpomeňte, potřebují k tomu přece hodně peněz, a ještě je tam otázka vlastní důležitosti, ale o tom budu psát zas jindy). Je to TO něco, co nejde identifikovat. Něco jako TO SE NEDĚLÁ, TO SE NESMÍ, TO SE MUSÍ. Kdo to řekl? To je zákon. Nařízení. Neživá bytost. Soubor symbolů na papíře.

A jsem pomalu nazpět u zrcadla. Co se děje teď venku? Děláte věci, které nechcete. Dokonce s nimi bytostně nesouhlasíte. Ale systém je chytrý. Obelstí vás tak moc, že dokonce to, co nechcete, začnete předávat dál. Jako virus v počítači. Začínáte přebírat zodpovědnosti. Kadeřnice po vás bude chtít test, který ve skutečnosti nechce, ale jinak vás neostříhá. Prý nesmí. Na pivko jen s testem, jinak vám hospodský nenalije. Do školy jen s testem, a ještě v roušce. Děti ve školce bez roušky, učitelé a dospělí v rouškách. Co na tom, že se doma všichni pak pomazlí v jedné posteli. Do obchodu s rouškou. To se smí, tohle už ne. A zamotáme to, aby hlava šla kolem jako centrifuga, nebudete mít čas vůbec prožívat život. Nebudete mít čas vnímat sebe, natož pravdu. Paradox vedle paradoxu, dáme to na papír, pod nadpis zákon a je to hotovo. Tak, moji milovaní, tohle přesně je výchova. Přesně ta nesmyslná, co děláte s dětmi. Úplně super pecka zrcadlo, když to napíšu s dětskou nadšeností.

A jak z toho teda ven?

Venku teď běhá čím dál víc osvobozených bytostí. Bytostí bez krabičky a hledají jiné, nové cesty. Prošli skrze dírky v ozubených kolech a rozhlíží se kolem, zmatení, ale šťastní. Vědí, že jejich tělo bylo zvyklé na těsnotu, a teď tolik prostoru! Jsou ještě plaší jako laňky, ale chvílemi už se postaví a ukážou svou pravou tvář. Jako děti. :-) Vede je to k nim samým. K jejich pravému zdroji. K tomu, kdo jsou a co mohou doopravdy předat ostatním. Učí se opět radovat. Co na tom, že nás nepustí do školy, třeba ta škola už byla také zrezavělá a nefunkční. A co na tom, že ztratím práci, která mě stejně sere už dlouho. Co na tom, že prodám dům s bazénem, o který stejně za chvíli přijdu po rozvodu s manželkou. Co na tom. Sakra. Tam venku se děje život a spoustu těch nástrojů, co myslíte, že tvoří život, VŮBEC nepotřebujete. Já vím, nebojte, buďte trpěliví, ono se to děje. Opravdu nic se vám nemůže stát! Teda někdo má pocit, že jen smrt, takže pokud se jí bojíte, koukejte s tím něco dělat, abyste se s ní skamarádili! A už zase jsem u smrti. :-) Ano, tu věž z kostek teď jedna smrt čeká. Tak tu svou starou část ve vás pohlaďte, rozlučte se s ní, poděkujte jí za vše. Má strach. Ale vy se bát nemusíte. Nebyla skutečná. Vy ale skuteční jste. Cítím vás. Cítím všechna ta vaše srdce, jak se otevírají. Je to krása nesmírná.

Děkuji všem co máte odvahu vykouknout z krabičky, v úctě Veronika