ZLATÝ ŘEZ

Rozšířené vnímání reality a její následná interpretace ještě neznamená, že je člověk dobrý, čestný či poctivý. Nelze mezi to automaticky vkládat rovnítko. Vyspělé bytosti mohou škodit stejně tak, jako bytosti konající z nevědomosti. Mnohdy však sofistikovaněji. Ďábel je v této naší realitě k dispozici na všech stupních (úrovních) vědomí, dá-li se to tak nazvat. A to bývá nejčastějším rozčarováním na cestě rozšiřování vědomí. Automaticky máme tendence následovat moudrého a přiřkneme mu pouze ctnosti. Jednooký je mezi slepými králem. Tady se však odehrává cesta individuálního rozvoje duše. Je nás tu více, přesto jsme jedna. Tady se učíme rozpoznat svůj stín, proto dualita. Země je výborným výučním prostorem, protože nám ukazuje okamžitý odraz našeho jednání. Na druhých (vně) se vše projeví. Pokud podlehneme chamtivosti, vždy někoho musíme obrat, porušit zdánlivou rovnováhu, což se projeví na jiné části nás, na druhé bytosti jako nedostatek. Chamtivost je předchůdcem nedostatku. Tady v této realitě to můžeme snadno vidět. Rozhodnutí uvnitř a následek je vidět vně. Pokud není harmonie, je disharmonie. Není jiné možnosti.

Na cestě k sobě sama se tedy učíme ctnostem. A návnady, které nás mají testovat, jsou dostupné vždy. V nižších úrovních jsou jejich projevem chamtivost (obdobně lakota) v podobě touhy vlastnit víc, než potřebuji v daný okamžik. V širších úrovních vědomí jde o touhu po slávě a pocitu větší síly, než mají druzí, což je touha po moci (ano, touha POMOCI). V této úrovni se teď nachází část bytostí tady na Zemi (jejich počet je však mnohem menší, než počet těch, kterým je pomáháno, což je - viděno z roviny Jednoty - logické). Charita a její provozování je právě úkazem a projevem této touhy po moci. Poskytování tohoto druhu pomoci jako takové je však jen vyšším sofistikovanějším způsobem, jak ukázat druhým, že mám více hmoty nebo síly a to nás činí výjimečnými. Je to však pouze projev chamtivosti, kdy je nutné udržovat nedostatek, aby mohla být projevena tato forma pomoci. Neexistuje nezištná pomoc, alternativou, která je nezištná je pouze péče (o rozdílu mezi pomocí a péčí ještě vložím samostatnou úvahu). Vždy by mělo jít o rovnováhu a v té není možné dát více či přijímat více. Duše se právě tomu tady učí. Aby rozeznala onu spravedlnost na všech úrovních vědomí bytí. Že vše je v dokonalé harmonii a celá tato planeta takto funguje. Pokud se zde nezachová rovnováha, vše je ihned vidět odrazem tam venku. Je jisté, že rovnováha tu z pohledu celku je VŽDY. Jen je aktuálně rozmístěna v prostoru chaoticky. JDE TEDY ČISTĚ O ROZMÍSTĚNÍ V PROSTORU. Je tu na jedné straně příliš nedostatku a na druhé přebytek. Není to rozmístěno rovnoměrně na všech částech. Z pohledu celkové bytosti je to bytost, která má např. slabé hubené nohy a velmi těžký hrudník a ramena a obrovskou hlavu tak, že ji nohy neunesou a ona se stává nefunkční, tak jak byla zamýšlena. Je vychýlená rovnováha. Odpovědí budiž Fibonacciho zlatý řez. Hledáme ho každý sám v sobě. To je cílem celé této existence zde na Zemi. Dosáhnout dokonalosti v uspořádání. Je to úkolem KAŽDÉHO jedince inkarnového zde.

V úrovni vědomí, v které se nachází lidstvo teď je nejčastější právě ona touha "pomoci" jako svedení z cesty (vytváří oběť a mecenáše). Další formou nastavené nástrahy je duchovní pýcha čekající v rozšířenější formě vědomí, které je tu zatím pomálu (ačkoliv je vždy viděna, tudíž může působit, že se s ní poslední dobou roztrhl pytel). Bytost na této úrovni je pokoušena vyšším stupněm temna. Je to již nehmotná forma přebytku a tím je duchovní záchrana (dá se říci duchovní charita) a tímto způsobem zajišťovaná jemněhmotná hojnost. Předávání moudrosti s vědomým vytvářením si oveček (fanoušků) k zajištění přísunu energie z obdivu. Projevovaní moci ve formě tzv. energetického háčkování. Záměrné oslabování obdivovatelů a ujišťování, že ony onu moudrou bytost potřebují na své cestě, že bez ní to nedají. Nabídka zázraků a vyléčení, aniž by "nemocná" bytost musela hnout prstem, pouze sebe samu odevzdá vykonavateli. Z počátku nevědomá úroveň se mění na úroveň vědomou, kdy se zisk projevuje i na hmotné úrovni. Je velmi těžké zůstat v pozici pouze průvodce a při nedostatku vlastní zodpovědnosti bytosti, kterou původně inspiruji, provázím, ji nechat jít svou cestou, když vnímáme právě ono zaseknutí se, vytvoření modly. Je třeba zdůrazňovat vždy rovnocennost. Nenechat vytvářet závislosti. Do duchovní pýchy padne dříve či později každá bytost na své cestě a je to i účelné. Aby mohla poznat toto pochybení je třeba ho chvíli vytvářet a vnímat onen dopad, kdy se z duchovní inspirace stává vnitřní závislost a touha být viděn a pochopen, namísto vidět a chápat. Duchovní pýcha je ve vývoji lidstva ještě málo rozpoznatelná a jde o velmi zrádnou past, která stále odtahuje bytost od oné dokonalosti v uspořádanosti. To je onen vlk v rouše beránčím. Je to obtížný stupeň, protože jednodušší formy nástrah byly již zdárně překonány. Ale není třeba mít strach. Je to učící proces. Skrze chyby se naučíme každý z nás. Není třeba soudu. Zrcadlově vidíme na stavu celé civilizace, jak jsme uspořádáni. Není absolutně třeba ukazovat ven, pouze a jedině dovnitř. Ukazovat ven nám radí právě síla, která se nás snaží svést z cesty. A proč? K čemu? Proč nám ta temnota ubližuje? Protože je naším nejcennějším služebníkem. Testuje naši připravenost. Ne snad proto, že by si přála náš zánik, ale přeje si právě naše úplné probuzení. Jde o část nás samotných. Pokud jsou obě části v rovnováze jsme v dokonalosti. Není to o tom, že by jedna z těch částí měla v nás převažovat. Ani světlo ani temnota. Ani jang ani jin. Žádná z nich by neměla mít v dualitě navrch. Monáda to krásně zobrazuje. Stav dokonalosti, harmonie a míru.

Proto je vytváření modly ukazatelem, kdy scházíme z cesty. Kdokoliv na piedestalu, kdokoliv obdivovaný vytváří chaos a nerovnováhu (patří tam odvětví sportu i show business). Vytváří ho svým postojem a touhou být obdivován. Duchovní pýcha je však vyšší level. Dostupná téměř na lusknutí prstu, obzvlášť pokud umíte lépe interpretovat realitu. Působí to moudře. Ale neznamená to automaticky, že ona bytost je právě dobrá, ačkoliv se může tak jevit. Lidé si do ní promítají více světla a zapomenou na to, že má i stín. Čím víc světla, tím hlubší stín. Ne, že by byla tím snad horší, ale je mnohem více pokoušena a testována! A na to se zapomíná. Jeden si najede na pránu a už je pro druhé osvícený, což je právě obrovský omyl. Stále může sejít z cesty. Dokonce je téměř pravidlem, že na tomto stupni z cesty sejde! Aby mohl dojít ještě většího uvědomění formou osobní zkušenosti. Je stejný jako všichni z nás. Stejně zranitelný. Soucit nám dává možnost vidět tuto bytost jako mnohem zranitelnější, otevřenější a proto je vhodné uznat její odvahu, ale nenásledovat slepě! Vnímat ji jako inspiraci a držet jí palce ať se jí podaří ta ona dokonalá rovnováha zlatého řezu. A neustále je třeba mít na paměti, že to neznamená automaticky, že má víc pravdy než nevědomá bytost. Není to totiž o pravdě jako takové, ta je tady v dualitě relativní, proměnná (existují zde paradoxy na nichž můžeme růst a naše pravdy díky nim měnit), ale jde právě o onu rovnováhu. Rovnost, harmonii. To je nejvyšší metou zde na Zemi. V úrovních vědomí je to popsáno jako stav Míru.

Chamtivost, pomoc a duchovní pýcha jsou vždy projevem nedostatku. V realitě jsou viditelné jako časově jinak uspořádané ohledně kauzality. Chamtivost vnímáme tak, že nedostatek je jejím následkem. Pomoc však vnímáme, že nedostatek napravuje, protože je jinak v realitě kauzálně projevena. Je to zde přesně opačně, jelikož jde o jemnější aspekt chamtivosti, ale z duchovní úrovně je nedostatek výchozí bod pro projevení pomoci (touhy bytosti být výjimečná, ve chvíli, kdy pomáhá). V realitě to díky opačnému (reverznímu) vidění vnímáme jako konání dobra, jako náplast na bolest, ačkoliv jedno bez druhého by nemohlo koexistovat.

Duchovní pýcha je ještě více sofistikovanější, takže je všemi směry propletená. A vrací nás postupně oklikou do pomoci a k nejnižší formě čisté chamtivosti (příkladem budiž Vatikán, kde jde nejen o moc v úrovni energie (psychickou), ale ve velké míře o hmotné statky, což nebylo v počátku křesťanství vůbec zamýšleno, ale postupným působením duchovní pýchy se zvrhlo až k nejnižšímu projevu pýchy, chamtivosti).

Proto Buddha seděl v nečinnosti a bylo velmi těžké nereagovat na vše co se kolem něj utvářelo.

V dnešní době sociálních sítí se velmi těžko odolává stavění na piedestal a touha být viděn a sbírat medaile (laiky) za vynášená moudra je silně návyková. Lehce se vše zvrtne a pak už se namotáváte, aniž si všimnete. Energie duchovní pýchy je částečně viditelná, má svou signaturu v aurickém poli. Nevědomá i ta vědomá, kde si je již bytost vědoma, že využívá ostatní k uspokojení sebe sama, nebo postupně sklouzává k charitě, aby se o svůj nadbytečný podíl hojnosti mohla podělit, a tak si omluvit své konání. Toto vše není jednoznačně viděno, jsou cesty skutečné služby bytosti a jsou cesty právě zneužití službou, kdy se vytváří chaos a nedostatek. Cílem je umět je od sebe rozpoznat a tím se naučit udržet onu posvátnou geometrii a její dokonalé uspořádání. Rozumět tomu rozpoznat je od sebe není cílem této úvahy. To si každá bytost v sobě nastavuje sama a přejímá plnou zodpovědnost. Skrze chybné rozhodnutí roste. Ještě stále je vše zde na Zemi v procesu vyvažování a výkyvy jsou obrovské. Lidstvo však časem prohlédne i tyto nástrahy a poučeno (pokud se tak rozhodne) se může přiblížit více ke stavu míru. Zatím však zde není ještě ani projevena nepodmíněná láska. Na to si musíme ještě chvíli počkat.

Záleží hodně na zkušenostech bytosti i z jiných inkarnací, kde si již mohla projít skrze duchovní pýchu a následně poučena již v nových inkarnacích je mnohem ostražitější a pokornější. Dobrým znamením, že se o vás pokouší duchovní pýcha je tehdy, když nejsme uvnitř v souladu s tím, co vytváříme, ale snažíme se najít někde tam venku štempl na naše chování. Něco nebo někoho, kdo nám potvrdí, že je to vlastně dobře. Čím více bytostí najdeme, tím se cítíme lépe a lépe, a přestáváme slyšet naši intuici jdoucí z moudrosti srdce. Příkladem bych mohla uvést onu hojnost a bohatství v duchovní sféře, kdy se snažíme přesvědčit sebe sama, že hromadění majetku a hmoty (financí) z duchovních praktik (nejenom z nich) je vlastně darem z nebes a je to tak v pořádku chtít víc, než potřebujeme, protože jsou to už světelné peníze a kdesi cosi. Je v pořádku chtít víc a víc a mít víc a víc. V článku Bohatství a hojnost je uveden rozdíl. Hojnost je tu neustále kolem nás. Vše, co potřebuji v daný okamžik. Nehromadit. Hromaděním se opět vytváří chaos a nerovnováha. Ale duchovní pýcha vás bude nabádat, že užívat si konečně nabytých peněz, bez výčitek, protože teď je to čisté, je v pořádku. Proto na to bude vznikat (a vzniká) hodně různých besed, hlavně protože toužíme být v harmonii a neposkvrněni, ale když to nesedí, tak musíme sehnat svědky. Čím více svědků, tím více se naše iluze stane pravdou. Následně si vše potvrdíme sami sobě a ještě druhým. Štempl pěkně pleskl do stolu na neviditelnou smlouvu. Smlouva je však uzavřena s temnotou (naším drahým pokušitelem).

Takže pokud hledáte nějaké uspokojivé "ano" na váš pocit "ne", tak si můžete být jisti, že tam někde ta potvora číhá 🤣

Je jisté, že společnost na jedné straně má víc, než potřebuje a na druhé vzniká obrovský nedostatek. I já mám více než potřebuji, už jen tím, že jsem se narodila v místě, kde společnost hromadí, a snažím se s tím nějak pracovat, aby toho bylo méně a zvykat si na to. Postupně. Je těžké určit si právě onu rovnováhu. Kdy už je to méně, a kdy je to zase moc. Chudoba je určité nastavení mysli, ale bez té druhé strany, která chce víc, by nemohla existovat. Je prostě jen výsledkem vzájemného působení. 

Cílem této úvahy není soudit kohokoliv z vás. Nesmírně si sebe i vás cením a vím, jaká je to fuška to tady vše ustát.

Moudrost není výsada, ale je výsledkem procesu učení každého z nás.

Ze srdce Veronika Laué 💗