Zloděj

28.08.2022

Následující text přináší vhled do témat:

🌸 Nést si svůj kříž

🌸 Životní břemeno

🌸 Lpění na minulosti

🌸 Tíha denní rutiny

🌸 Otroctví společnosti

🌸 Osvobození

🌸 Umění pouštět

Tenhle náklad byl její. Ani netušila, kam a na co ho má, ale vždy, když si její tělo v přestávce odpočinulo, znovu ho nabrala do svých rukou a nesla několik metrů dál po své cestě. Bylo uprostřed léta a dnešní den byl obzvlášť teplý. Zrovna se nacházela v přestávce, která byla u konce. Zhluboka se nadechla a dala se opět do pohybu. Když náklad po odpočinku nadzdvihla ze země, připadal ji vždy lehký. Nesla ho, jako by měla ruce prázdné. Nic ji netížilo, nohy ji šly téměř samy. V jednu chvíli však ucítila lehkou tíhu, v rukách ji náklad těžknul. Šel ještě unést, ale pocit, který ji stahoval dolů se zesiloval. Svaly na rukou se napjaly a ona cítila, jak bojuje s gravitací. Ještě pár kroků, přemlouvala se. Po chvíli se jí však kolena podlomila a ona klesla na zem. Náklad se rozložil vedle ní. Naštěstí ho chránil tenký pytel, tak se nic z toho, co bylo uvnitř nerozsypalo. Už ani netušila, co uvnitř je. Mohl to být písek nebo prach, ale vnitřní pocit ji nutil, aby nad tím nepřemýšlela a přenesla ho s sebou na místo, kam míří. Mířila domů, jen ještě nevěděla, jak daleko to je. Dýchala zhluboka a vnímala slunce, jak ji obklopuje a svým žárem rozehřívá její tělesnou schránku tak moc, až ji z čela stékají krůpěje potu. Země ji po chvíli dodala sílu. Znovu se zvedla a tentokrát se nejdřív rozhlédla kolem. Skupinka lidí, kterou před časem opustila se líně vinula víc než kilometr za ní. Sestávala z žen i mužů. Věděla, že když počká, možná ji ten náklad jeden z těch svalovců pomůže vzít a ona se jen postaví vedle něj a s úsměvem se nechá doprovázet. Myšlenka ji přinesla úlevu, ale i nechuť zároveň. Nechtěla nikoho kolem sebe. Byla zklamaná ze všech slibů, které za život obdržela, a které se nikdy neuskutečnily, a tak stočila svůj pohled opět dopředu a náklad zdvihla ze země. Pár kroků šla velmi zlehka. To půjde, přesvědčila se. Cesta však ubývala velmi pomalu. Za chvíli se jí opět připomenul ten známý pocit pnutí ve svalech. Doteď šla z kopce, takže ji pomáhaly fyzikální zákony. Daleko před ní se však cesta začala vinout do kopce. Ani nechtěla pomýšlet na to, jaké to bude až tudy půjde. Čím déle náklad nesla, tím kratší úsek mezi jednotlivými přestávkami ušla. Poprvé měla pocit, že ušla kilometry, teď se však po několika metrech zdál být náklad neunositelný. Blížila se k vlakovému přejezdu. Nad kolejemi se horkem vlnil vzduch a obraz cesty před ní se skrze ten teplý opar trhal na nečitelné obrazce. Přesto viděla v dálce postavu, která se blížila směrem k ní. Možná muž, ale nebyla si tím jistá, protože se vše mihotalo a vlnilo jak velmi hbitá orientální tanečnice.

Kolejnic tu bylo víc než jedna, a vlaky jely v jednu chvíli z obou směrů současně. Nechtěla zastavovat, a tak doufala, že vlaky přejedou dřív, než dojde ke kolejím. Chtěla dojít co nejdál to šlo, teď, když jí ubývaly síly, tak každý centimetr cesty se zdál nesmírně důležitý. S cinkotem zvonku a s pravidelně tepavým rámusem přejel první osobní vlak mířící zleva do prava. Tdn tdn... tdn tdn...tdn tdn...  Za chvíli na to ho míjel nákladní vlak, naštěstí krátký, který měl namířeno na opačnou stranu... tdn tdn... tdn tdn... tdn tdn...

Vítr z něj jí příjemně osvěžil, když ovál celé její tělo a chvíli na to, už vstupovala do kolejnice. Nemusela zastavit, vyšlo to! Mohla by se radovat, ale neměla na prožívání této emoce žádnou další energii navíc. Když si tohle uvědomila, tak jakmile přešla koleje, doslova se povalila do kopce písku ležícího vedle kolejnic. Ruce rozvalila do stran a nohy taktéž. Vytvořila ležící DaVinciho hvězdici. Přerývaně dýchala a koupala se ve svém vlastním potu. Chvíli se cítila absolutně lehká. Užívala si to, než ji zastínil stín příchozího. Otevřela oči a pravou rukou si vytvořila nad očima štít proti slunci, aby na osobu lépe viděla. Byl to krásný mladý muž. Usmíval se tak sladce, jak nikdy ještě dosud neviděla. Podával ji ruku a s úsměvem a jiskrou v oku ji nabídl pomoc. Chtěla přijmout, tak přijala jeho ruku a nechala se postavit opět na nohy. Nabídl se jí, že ji pomůže nést její náklad. Tuto společnost přivítala velmi ráda. Jenže záhy jí došlo, že on jde přesně na opačnou stranu než ona. Zadívala se mu do očí. Byl tak nádherný a plný síly. "Děkuji, ale vždyť jdeš jinam než já," slyšela sebe samu, jak promluvila. Doufala možná, že otočí směr a přidá se k ní. Jenže muž se lišácky usmál a rukou zvedl její náklad. "To nevadí," opáčil. A už už se chystal náklad přehodit přes rameno, než jí došlo, že jí ho chce vzít. To ji naštvalo a vztek jí dodal do svalů sílu. Co si myslí!!! Prolétlo ji hlavou. Že mi to vezme jen tak?! Ani náhodou! Vzala náklad pevně do svých rukou a vytrhla mu jej z dlaní. Tentokrát bez úsměvu se okamžitě vydala svým směrem. Muž se však nehodlal jen tak vzdát. Ušla jen pár kroků a byl za ní. Bral jí náklad přímo z ruky. Nechápala proč to dělá. Proč ji to chce sebrat? Na co to potřebuje? A zatímco se s ním přetahovala a pravou rukou se nemínila nákladu vzdát, kladla mu levou ruku na hruď, na místo, kde má srdce, aby ho svou energií zastavila, aby v něm vzbudila soucit a on ji nechal jít dál. S rukou na jeho srdci se však stalo něco neočekávaného. Jejich těla se zastavila a s nimi se na chvíli zastavil i čas. Měla možnost celou situaci na chvíli pozorovat z jiného úhlu pohledu. Viděla sebe, jak se s tím krásným mužem přetahuje o velmi těžký pytel neurčitého obsahu. Teď poprvé ji došlo, že ani neví, co je uvnitř, a na co to vlastně s sebou vláčí. K čemu to vlastně potřebuju já? Změnila tentokrát otázku. 

Během toho zastavení se jí došlo, že nic neví

Neví, kam jde, přestože cítí, že domů, tak neví, kde přesně to místo je. A neví, co to nese s sebou, kromě toho, že je to nesmírně těžké. Divila se, že si tu otázku nepoložila již dříve. Teď ji to úplně rozhodilo. Mezitím se čas rozběhl. Stála opět přítomná ve svém těle, opařená tím novým odkrytým prostorem a pohled hluboko zanořený v očích muže, který se ji chystal okrást. A v tu chvíli jí svaly na rukou povolily. Přestala klást odpor a pomalu se vzdávala toho nákladu, který tak svědomitě po celou dobu nesla. Došlo ji, že on ji možná skutečně přišel zachránit. Pustila z rukou to vše a on to sebral jako drahé klenoty a než stihla mrknout uháněl s tím nákladem přes koleje směrem, kterým ona před chvílí přišla. Pozorovala ho, jak se z něj postupně stává menší a menší postava a přes horkou páru vycházející z kolejí se jí rozvlnil na neurčitý tvar.

Zvykala si na nový pocit.

Bylo to, jako nový začátek. Vše se obrátilo naruby a to, co měla v plánu bylo najednou pryč. Jenže ten její plán vlastně nebyl plán. S tou tíhou v rukou, kterou po celou dobu táhla se nedokázala koncentrovat dál než pár metrů před sebe. Teď však viděla do obrovských dálek. Cesta vlnící se k vrcholu ji již nepřišla obtížná. Prostor se jí rozšířil o nekonečně mnoho možností. A byla to nádhera! Bylo to ještě krásnější než oči zloděje, který přišel, aby ji osvobodil.